Antonio Vivaldi
Griselda
Marie-Nicole Lemieux – alt, Veronica Cangemi – soprán, Simone Kermes – soprán, Philippe Jaroussky – kontratenor, Stefano Ferrari – tenor, Iestyn Davies – kontratenor, Ensemble Matheus, Jean Christophe Spinosi. Produkce: J. P. Loisil. Text: A, F, I. Nahráno: 11/2005, Salle Surcouf, Foyer du Marin, Brest. Vydáno: 2006. TT: 58:58, 59:28, 36:18. DDD. 3 CD Naive OP30419 (distribuce Classic).
Unikátní projekt Vivaldi Edition se rozrostl o další úspěšný titul – operu Griselda . Již od Bocaccia známý příběh o triumfu věrnosti a trpělivosti manželky sicilského krále Gualtiera patřil v první třetině 18. století k velmi oblíbeným operním námětům, který byl v různých variantách zhudebněn asi dvěma desítkami skladatelů. Zápletka je jednoduchá, Gualtiero na přání lidu zapudí svou ženu, neboť není královského rodu, a rozhodne se oženit s Costanzí, z níž se ale nakonec vyklube jeho vlastní dcera. Jako původce všeho zla je odhalen Ottone, který proti králi poštval lid, protože si celou dobu dělal na Griseldu zálusk. Tento poněkud šablonovitě vypadající příběh měl pro dobové libretisty i publikum svou jedinečnou přitažlivost v líčení nezvyklé dvojice protagonistů. Gualtiero je totiž charakterově poněkud problematická postava, kterou básníci někdy nechali více v původní podobě zvrhlého tyrana, jehož přemůže láska a oddanost jeho ženy, jindy se naopak soustředili na líčení jeho rozpolcenosti a část jeho jednání podali jako vědomou zkoušku Griseldina citu. Griselda sama je ztělesněním ctnosti, obětovala by raději svůj život, než aby zradila své city (třebaže racionálně uvažující pozorovatel asi dojde k názoru, že její láska je poněkud slepá). Role Griseldy ale nabízela rozmanité afekty a značnou hereckou exhibici. Toho si byl dobře vědom i Vivaldi, který si roku 1735 tento námět zvolil a instruoval mladého Carla Goldoniho, jak naložit s původním libretem Apostola Zena. Opera byla triumfem nejen pro Vivaldiho, který se Griseldou poprvé představil na jevišti prestižního divadla S. Samuele, ale také pro Vivaldiho oddanou žačku, mezzosopranistku Annu Giro. Její árie vykazují největší rozmanitost formální i emocionální a hlavním dílem přispívají k uměleckým kvalitám této opery. Málo obvyklá, ale působivá byla také koncepce Gualtiera pro tenoristu a nikoliv pro kastráta. Důvodem pro tuto volbu však byla asi především ekonomická situace majitele divadla. Ta část publika, která toužila především po vokálních exhibicích, mohla být zcela uspokojena virtuózními áriemi Costanze a Ottoneho. Po stylové stránce opera ukazuje zajímavé spojení Vivaldiho v baroku zakotveného stylu a galantního slohu. Spinosiho nahrávka dobře demonstruje všechny přednosti i obtíže této opery. Titulní roli ztvárnila Marie-Nicole Lemieux, jejíž sytý barevný alt má potřebnou pružnost i výrazovou tvárnost a v roli trpící matky a manželky působí moc-
ným dojmem. Výrazově přesvědčivý a technicky skvěle disponovaný je rovněž tenorista Stefano Ferrari. Vynikající výkon podává i sopranistka Veronica Cangemi coby Costanza; škoda jen, že charakter jejího hlasu vyvolává ve vztahu k Lemiux-Griseldě spíše dojem sestry nežli dcery. Jako značně problematické lze označit obsazení Simone Kermes do role Ottoneho – koloratury sice ovládá dobře, ale její něžný soprán a způsob tvorby tónu se s charakterem hrubého intrikána zpravidla nesetkávají. Dvojice vedlejších rolí Roberta a Corrada byla celkem šťastně svěřena dvěma mladým kontratenoristům, z nichž Philippe Jaroussky je znatelně zkušenější než Iestyn Davies. Zvláštní zmínku zaslouží výborná realizace recitativů, klíčových pro vytváření dramatického napětí. Také energická hra bohatě obsazeného orchestru Ensemble Matheus naznačuje, že Jean-Christoph Spinosi pronikl dokonale do Vivaldiho stylu – tempa, frázování a nálady jednotlivých árií působí naprosto samozřejmě. Přes veškeré uznání, které umělcům zaslouženě patří, je potřeba také objektivně říci, že Vivaldiho opery – stejně jako všechna italská díla 18. století – k plnému účinku potřebují nejen výbornou techniku, výrazové schopnosti, ale také témbry výjimečné krásy, což ne všichni interpreti splňují. Milovníkům barokní opery by však tento titul rozhodně neměl uniknout, je nabitý emocemi a plnokrevnou, krásně zahranou hudbou.
Body: 5 z 6
