Los Angeles Philharmonic, Esa-Pekka Salonen – dirigent (Symfonie č. 4), Estonský filharmonický
komorní sbor, Tönu Kaljuste – sbormistr (Kanon pokajanen). Nahráno: 1/2009 (Symfonie), Walt Disney Concert Hall, Los Angeles, 6/1997 (Kanon), Niguliste Church, Tallinn. Vydáno: 2010. 1 CD ECM New Series 4763957.
Čtvrtou symfonii zkomponoval Arvo Pärt v roce 2008 na objednávku Losangelské filharmonie , s níž ji k premiéře nastudoval Esa-Pekka Salonen – v této podobě se dostala na tento disk. Jedná se o třívěté dílo s podtitulem Los Angeles , což má dvojí význam: jméno města, které má ve svém názvu i zmíněný orchestr, a esotericky „andělé“. Objednávka skladateli přišla „shodou okolností“ zrovna v čase, kdy studoval texty o andělech strážných a skladbu strukturoval dost přesně podle textu Kánonu k andělu strážnému – z hudby to není slyšet a k oboustrannému navázání kontaktu s ní to není nutno vědět, přispívá to ale k pocitu důvěry, s níž lze Pärtovu hudbu poslouchat – je to poctivá, „z prstu nevycucaná“ informace, která – když ji člověk zná – nepůsobí jako zbytečná nebo nadbytečná. S lítostí konstatuji, že už i v produkci ECM tu a tam obchodní zřetel převažuje nad uměleckým. Nahrávka zjevně stojí na Pärtově Čtvrté symfonii – co ale dělat, když zvukový nosič pojme přes 70 minut hudby a symfonie má necelých čtyřicet minut? Předchozí tři symfonie už na kompaktních discích vydány jsou – Třetí dokonce několikrát – u jiných vydavatelů, takže by bylo nutno řešit otázky s právy a navíc by bylo asi potřeba nové nastudování. Nejčistší by bylo nechat symfonii na nosiči samotnou – ale to je zase asi vydavateli vůči posluchači hloupé – protože za cédéčko od něho bude prostřednictvím distributorů žádat tytéž peníze jako za téměř osmdesátiminutovou náplň. Řešení není nikterak objevné – žádné takové zřejmě ani být nemůže – je naopak velmi banální a tuctové: vezme se něco z vlastního archivu a stopáž se tím „došťouchne“.
Volba padla na Kánon pokání – který v ECM vydali jako samostatný titul před 13 lety, tenkrát na dvojalbu, dvakrát čtyřicet minut. Kreativita dramaturgie spočívá pouze ve spřízněnosti typu skladby – tedy kánonu, se kterým Pärt pracuje jako s bohoslužebnou formou byzantského ritu. Všechno ostatní je znouzectnost – a z Kánonu pokání je na disk navíc stejně zařazena jen část. Tento postup nahrávku poněkud diskredituje – Čtvrtou symfonii dostáváme do ruky dva roky po jejím vzniku, což je skvělé, pro vydavatele také dosti bezpečné, protože Arvo Pärt je pro posluchače zárukou „kvality“, takže cédéčko určitě nezůstane ležákem, ale doplněk v podobě úštipku z Kánonu pokání příliš okatě působí jako upoutávka na titul, který je ještě na skladě. Pokud ovšem má případný zájemce holistický přístup a část skladby je ochoten přijmout jako zastoupení celku, pak je to v pořádku. Pro mne osobně ne, protože i z tohoto úhlu pohledu celek není jen součtem částí, ale něčím víc a Arvo Pärt, když komponoval Kánon pokání, určitě věděl, co dělá. Disk není ani příliš nápaditě vybaven, informace – anglicky a německy – se omezují na Čtvrtou symfonii, jsou velmi stručné a lze je nalézt i na internetu. Takže žádná speciální studie nebo esej, jak jsme u produkce ECM (byli) zvyklí.
Body: 4 z 6
