Atli Ingólfsson: The Elves' Accent, Slash 1, Object of Terror, Slash 2; HZH: Smyčcový kvartet č. 1, Slash 3, La métrique du cri, Slash 4, Flecte lapis II:
Arditti Quartet, The Caput Ensemble, Gudni Franzson – klarinet, Massimiliano Viel – keyboard, Atli Ingólfsson – elektronika. Produkce: Hans Kipfer, Atli Ingólfsson. Text: A, N, F, islandsky. Nahráno: 2001 – 2003, All Saints Church, Finchley, Londýn. TT: 71:04. DDD. 1 CD BIS-CD-1298 (distribuce Euromusica).
Pár slovy bychom asi měli představit tohoto v Česku ne příliš známého autora střední generace. Narodil se na Islandu v roce 1962. Z hudební akademie v Rejkjaviku vedly jeho kroky za studiem nejprve do Milána, pak k Geraldu Griseyovi do Paříže a nakonec se usadil a dodnes tvoří v italské Bologni. Album, které představuje průřez jeho tvorbou za posledních deset let, je do značné míry pojaté jako „projekt“, což nebývá v prostředí současné „vážné“ hudby zvykem. Ve výsledku je takový způsob realizace alba slyšet, a to v několika rovinách.
Předně je třeba vnímat konzistentní dramaturgii. Ta ve vnitřním oblouku střídá ansámblové skladby (skvělý domovský islandský Caput Ensemble ) proložené aforistickými elektronickými superminiaturami v autorské realizaci. V samém centru alba zní velmi expresivně pojatý první smyčcový kvartet s typicky „ardittiovským“ zvukem posazeným v ostré poloze smyčcového „sul ponticella“ a neustále jaksi „nervózně“ motoricky pulzujícím. Závěrečná skladba Flecte Lapis II (1998) je pak jakýmsi jemným dadaistickým epilogem pro klarinet a elektronické zvuky, který dává albu jistý závěrečný nadhled.
Druhá „projektová“ rovina je nesporně v samotné autorské estetice, která – jak sám autor v bookletu popisuje – spočívá v programově ne-narativním přístupu ke komorní hudbě, ale v budování něčeho, co bychom mohli nazvat spíše „v čase trvajícím zvukovým obrazem“, zvukovým stavem. Dobře se poslouchá, je precizně prokomponován, a má energii, kterou těžko přeslechnout…
Třetí projektová linie je trochu skrytá. Od počátku jsem si při poslechu liboval ve výjimečně dobrém zvuku, skvělém využití stereofonní báze a tak dále – až pak jsem otevřel booklet a přečetl komentář týkající se právě zvukové realizace: míra studiové práce s nahraným materiálem byla obrovská, čímž autor vlastně poukazuje na velmi důležitý fakt: CD jako médium nerovná se živé vystoupení. Jiné médium vyžaduje jiný typ práce a je schopno posluchači ukázat hudební tvary z velmi jiného úhlu. Toto sdělení je poměrně výjimečným přínosem celého „projektu“.
Stopáž: 71:04
Body: 5 z 6
