Aynur Doğan – zpěv. Vydáno: 2010. TT: 44:05. Sony Music.
Nejvýraznější ženský hlas Kurdistánu. V Turecku zaslechnutelný, zároveň trpěný. Vztahy se sebevědomými Kurdy tam sice procházejí změnami – už jen fakt, že pro vládu oficiálně existují, znamená obrovský posun – výraznější řešení letitého problému ovšem zůstává v nedohlednu a velké koncerty v kurdštině zpívající Aynur Doğan zbožným přáním.
Sama tvrdí, že handicapem je v Turecku už jen ženské pohlaví, a tím že se narodila jako Kurdka, se prý vše násobí. Korunu všemu Aynur pak nasadila rozhodnutím stát se zpěvačkou.
Když na druhém albu Keçe Kurdan v roce 2004 uvedla stejnojmennou skladbu o kurdské dívce hájící práva žen, přišel soudní zákaz; později zrušený, nicméně jako forma varování nezanedbatelný. Aynur se o tři roky později uvedla na mezinárodní scénu strhujícím koncertem na veletrhu WOMEX v Seville, ale pak o ní moc slyšet nebylo.
Na třetím albu Rewend (Nomad) pětatřicetiletá zpěvačka mapuje hudbu Kurdistánu: každá z tuctu skladeb pochází z jiné oblasti. Bez možnosti do nich vycestovat, spolehla se Aynur na archivy a málo známé autory.
K tanci si prý Kurdové vystačí s pouhým svitem měsíce a své eposy, v nichž se zrcadlí historie národa sahající tisíce let zpět, nikdy nezapisovali. V mysli Kurdů je odjakživa udržovali dengbêjové, potulní minstrelové schopní podobně jako západoafričtí grioti zpaměti přezpívat sáhodlouhé příběhy. Tradice dengbêjů neztratila na významu ani v moderní době. Představuje důležitou duchovní spojnici Kurdistánu, historické oblasti ležící dnes na území několika států. V tom největším, Turecku, na umění dengbêjů navázala Aynur.
Mnohahodinové eposy zredukovala do písňové formy a na rozdíl od Sivana Perwera, kurdského barda žijícího trvale v zahraničí, se v nich ale ostražitě vyhýbá politickým tématům. Někdy je to ale značně těžké a nelze jinak: video vlastní skladby Rewend věnovala s režisérem Fatihem Akinem (spolupracovala s ním už na slavném filmu Crossing The Bridge ) lidem ze starobylého kurdského města Hasankeyf, které turecká vláda i přes mezinárodní protesty hodlá pohřbít pod hladinou přehrady Illis.
Albem prosvítá melancholie, zdůrazněná naléhavým, vášnivým hlasem i ženským úhlem pohledu: „Má duše se stala kočovníkem bez možnosti se někde skrýt.“
Kurdské texty jsou na obalu přeloženy do angličtiny. Aynur svůj vzdor drží na uzdě, zpívá o nešťastné i životadárné lásce, popisuje každodennost života v odlehlých oblastech, v podtextu se nicméně ozývá jinotajné hrdé kurdské vzedmutí a smutek.
Ten zdůrazňuje i převaha rytmicky zvolněných písní, jejichž hymnické vyznění podsouvá posluchačům také ponurost, navýšenou doprovodem kurdských a tureckých hráčů s loutnami, harfou, flétnou ney, cimbálem, evropskými houslemi i jejich arabskou verzí kamanche. Kytara s klávesami mají charakter občasné zdobivé příchutě a uhrančivá krása skladby My Beauty vychází pouze z hlasu Aynur, mužského sboru a ambientního podkresu s nasamplovaným bečením ovcí.
A to, že kurdskou hudbu nelze považovat za monolit, že se v Kurdistánu liší kraj od kraje, Aynur dokládá výběrem skladeb s mnoha ázerbájdžánskými, perskými a středomořskými vlivy.
Body: 4 z 6
