Cecilia Bartoli – mezzosoprán, Sumi Jo – soprán, John Osborn – tenor, Michele Pertusi – basbaryton, Liliana Nikiteanu – mezzosoprán, Reinaldo Macias – tenor, International Chamber Vocalists, Orchestra La Scintilla, Giovanni Antonini – dirigent. Text: A, F, N. Nahráno: 4 a 9/2011, 1/2013. Vydáno: 2013. TT: 143:11. DDD. 2 CD Decca 478 3517.
Belliniho Norma je jednou z oper, jejichž úspěch je přímo úměrný výkonu představitelky hlavní role. Německá sopranistka Lilli Lehmann o této postavě prohlásila, že by bylo méně stresující zpívat všechny tři Brünnhildy za jeden večer než právě Normu. Belliniho hrdinka vyžaduje na zpěvačkách dokonalé belcanto, obrovské dramatické vypětí a také neobvyklý rozsah označovaný někdy výrazem soprano sfogato (dramatický hlas tmavšího zabarvení, který se snadno pohybuje až v koloraturních výškách a zároveň disponuje plným a silným spodním rejstříkem). Dvacáté století dalo světu tři velké představitelky Normy. Dlouhá léta byl jejím prototypem vřelý a opojný soprán Marie Callas, která ztvárnila postavu v neuvěřitelných 89 inscenacích a dvou studiových nahrávkách. Nový rozměr dala druidské kněžce Joan Sutherland, v jejímž hlase se snoubila objemnost typu Zinky Milanov nebo Lilli Lehmann a koloraturní flexibilita. A konečně Montserrat Caballé, jejíž Norma z Theatre Antique d‘Orange v roce 1974 (dosud dostupná na DVD) zůstává dodnes v lecčems nepřekonaná. Cecilia Bartoli není první mezzosopranistkou, která Normu zařadila do svého repertoáru (před ní to byly ještě Američanky Grace Bumbry a Shirley Verrett), ale nebyla by to Bartoli, kdyby nenabídla ještě něco navíc. Společně s týmem muzikologů vedeným Mauriziem Biondim a dirigentem Richardem Minasim a s vedoucím celého projektu dirigentem Giovannim Antoninim dala vzniknout nové kritické edici partitury, na níž je založena nová, historicky poučená nahrávka. Přísné dodržování temp, dynamiky a frázování uvedeného v původní partituře, snížené ladění na 430 Hz, použití autentických nástrojů a hlasové obsazení podle interpretů premiéry v roce 1831. I díky tomu se v hlavní roli objevuje Bartoli a obvykle mezzosopránovou Adalgisu zpívá Sumi Jo . Antonini vede Orchestra La Scintilla se stejnou energií a vzrušením jako vždy, nebojí se pomalých temp a dlouhých drásavých frází, ostrých rytmů a častého užití rubata. Smyčce jsou pod jeho vedením palčivě řízné a dechy líbezné i burácivé, ovšem vždy podpírající nosnost melodické linky, která je u Belliniho na prvním místě. Bartoli sice nedisponuje tak měkkým a všeobjímajícím hlasem jako její slavné předchůdkyně a zejména v lyričtějších pasážích si po těchto kvalitách možná posluchač trochu zasteskne, ale na druhé straně dodává Normě neuvěřitelný dramatický náboj a v duetech s křehce nevinnou Adalgisou Sumi Jo posunuje Belliniho do jiných sfér. Drobnou vadou na kráse je technická stránka nahrávky. V některých pasážích je až příliš evidentní, že byla nahrávka pořízena v kostele a hlasy obklopuje znatelný dozvuk. Nicméně ani to vás neodradí od dlouhých hodin strávených Normou v novém „starém“ kabátě.
Body: 5 z 6
