Nové album České filharmonie má jediný „zásadní nedostatek“. Mělo být rozděleno na tři (případně na čtyři) dílčí hudební nosiče, aby posluchače přinutilo poslechnout si každou ze tří nahraných kompozic samostatně, bez možnosti návazného poslechu. Řeč je o vrcholných duchovních kompozicích Antonína Dvořáka z let 1890 (Requiem), 1892 (Te Deum) a 1894/1895 (Biblické písně).
Marketingová pozornost je v případě tohoto dvojalba přirozeně upřena k nahrávce Biblických písní, která se řízením Prozřetelnosti stala (zatím) posledním zveřejněným snímkem Jiřího Bělohlávka. Dirigentovo jméno bude navždy spjato s propagací odkazu Bohuslava Martinů a Josefa Suka. Bělohlávek ovšem soustavně prosazoval i upozaďovaná díla Dvořákova – na prvním místě klavírní koncert, který nahrál hned šestkrát, a právě Biblické písně. Bělohlávkova nahrávka s Dagmar Peckovou ze slavnostního koncertu k 100. výročí založení České filharmonie (1996) již není na trhu dostupná. Pokud chtěli Bělohlávkovi ctitelé sáhnout po dirigentově kreaci v tomto díle, museli se dosud spokojit s DVD nahrávkami s Bernardou Fink (1991), nebo Evou Randovou (1993). Nyní na trh vstupuje snímek s basistou Janem Martiníkem, dirigentova první nahrávka všech deseti Biblických písní s orchestrálním doprovodem. Dvořák instrumentoval prvních pět písní. Rozčarování ze slavnostní premiéry v roce 1896 jej nejspíše odradilo od dokončení instrumentace celého cyklu a přimělo k prohlášení, že napříště si přeje slyšet toto dílo jen s hlubším ženským hlasem. V recenzované nahrávce se sešli celoživotními uměleckými zkušenostmi vybavený dirigent a basista, který již Biblické písně mnohokrát interpretoval a jejich minuciéznímu studiu věnoval mnoho hodin práce. Na výsledku je to znát, zvláště když snímek srovnáme s deklamačně problematickou nahrávkou Adama Plachetky (2014). Přesto ve srovnání s dramatičtějším Plachetkovým pojetím postrádám v Martiníkově podání výrazový kontrast mezi jednotlivými písněmi. Není to ani tak problém tohoto snímku, jako spíše výsledek basistova dlouhodobého, podle mě jednostranného akcentování lyrické stránky písní, které ve výsledku působí tempově a výrazově jednotvárně.
[spvideo]https://www.youtube.com/watch?v=3DuiQ-r5Wbk[/spvideo]
Zdánlivým „apendixem“ recenzovaného dvojalba je živý snímek Te Deum s Jakubem Hrůšou, který byl umístěn do závěru druhého CD jako finále projektu souborné nahrávky vrcholných Dvořákových duchovních děl firmou Decca (Stabat Mater s Jiřím Bělohlávkem 2 CD 483 1510). Pokud by společnost Decca vydala jen dvacetiminutové album s Hrůšovým snímkem Te Deum, stálo by za opakovaný poslech. J. Hrůšovi se velmi dobře podařilo vystihnout lapidární zkratku slavnostní kompozice, stylově rozkročené mezi Händelem a Janáčkem. Mezi dosud existujícími snímky tohoto Dvořákova díla lze jen stěží najít nahrávku, kterou by bylo možno označit za ideální (snad Smetáčkova či Neumannova kreace z let 1970 a 1982?). Většina nahrávek totiž trpí výrazovým velikášstvím a falešnou pompou. Hrůšův věcný snímek je pro mě aktuálně referenční, na čemž má ovšem zásadní podíl angažování vynikající dvořákovské specialistky, sopranistky Kateřiny Kněžíkové a jejího kolegy, barytonisty Svatopluka Sema.
Většina pozornosti by měla být v případě recenzovaného snímku oprávněně upřena k nejrozsáhlejší skladbě – Dvořákovu Requiem, nastudovanému Jakubem Hrůšou na festivalu Dvořákova Praha 2017. K paradoxům Bělohlávkovy umělecké kariéry bude náležet skutečnost, že na rozdíl od tří nahrávek Stabat Mater (1991, 1997, 2016) nepořídil jediný snímek Dvořákova Requiem. Tohoto úkolu se symbolicky ujal až dirigentův žák Jakub Hrůša, čímž nemá být čtenáři podsouvána představa nějakého předávání pomyslné štafety mezi oběma umělci. Hrůša je už je dávno vyzrálým umělcem, jeho dvořákovské kreace jsou pro mě aktuálně vzorově propracované a lze jen doufat, že Decca, případně Supraphon zveřejní i jeho mimořádnou nahrávku Svaté Ludmily z roku 2018. Hrůšovo nahrávání Dvořákova díla je systematické – započalo drobnými kompozicemi (Supraphon) a pokračovalo snímky předeher s Pražskou filharmonií (Pentatone), pokračovalo symfoniemi s Bamberskými symfoniky (Tudor) a nyní vyvrcholilo živým snímkem Requiem. Dílo by zasloužilo samostatnou recenzi, zde se musím spokojit s konstatováním, že Hrůšova velkorysá práce s časem a smysl pro detail činí z poslechu mimořádný zážitek. Lví podíl na výborném snímku Requiem má vedle sólistů Pražský filharmonický sbor sbormistra Lukáše Vasilka, jehož účast na většině dvojalba je naprosto zásadní a hodna obdivu. Diskofily a Dvořákovy ctitele může jen těšit, že se Dvořákovým duchovním veledílům dostalo na recenzovaném dvojalbu tak pečlivé pozornosti. Nyní jsou na řadě posluchači.
Ailyn Pérez, Kateřina Kněžíková / soprán, Christianne Stotijn / mezzosoprán, Michael Spyres / tenor, Svatopluk Sem / baryton, Jan Martiník / bas, Pražský filharmonický sbor, Lukáš Vasilek / sbormistr, Česká filharmonie, Jiří Bělohlávek, Jakub Hrůša / dirigenti. Nahráno: Dvořákova síň Rudolfina, 2017–2018. Vydáno: 2020. Text: A, F, N, L, Č. TT: 73.44, 67.58. 2 CD Decca 485 0509
