Maria Erlacher – soprán, Ulrike Hofbauer – soprán, Markus Forster – kontratenor, Daniel Johannsen – tenor, Martin Bruns – baryton, Dominik Wörner – bas, Neue Hofkapelle München, Christoph Hammer. Produkce: Bernhard Trebuch. Text: A, N. Nahráno: live, 27/5/2007, Kolomanisaal, Melk. Vydáno: 2008. TT: 65:32, 75:55. DSD. 2 SACD ORF 3035.
Benedetto Marcello, benátský šlechtic a diletující skladatel, je dnes znám především jako autor několika koncertů a nesmírně vtipného satirického pamfletu o benátské opeře, Il teatro alla moda. Za svou úspěšnost vděčí tento spisek, pranýřující operní nešvary, ale zároveň jedinečně odhalující důležité provozní mechanismy, nejen Marcellově dobré znalosti operního světa, ale patrně i jisté dávce závisti a opovržení vůči nekonformnímu a někdy extravagantnímu, ale úspěšnějšímu rivalovi, Antoniu Vivaldimu. Marcellova operní kariéra je nejméně probádaná – ze sedmi známých titulů se dochovalo jen torzo a stejně tak o jejich provedení a ohlasu se mnoho neví. Přesto jeho operní hudba zněla – podobně jako Vivaldiho – i v pražském divadle hraběte Šporka. Vivaldi pravděpodobně ležel Marcellovi v žaludku i pro své úspěchy v duchovní hudbě, která nesla mnohé stopy jeho operního stylu, s čímž ale Marcello velmi nesouhlasil. To ukazují nejen jeho teoretické spisy, ale i vlastní skladby v čele se sbírkou žalmů (Estro poetico-armonico), která byla kdysi obdivována po celé Evropě. Poněkud jiného charakteru je ale Marcellova tvorba oratorní, z níž jsou známy čtyři tituly. Většina z nich vznikla v době skladatelovy plné umělecké zralosti, což platí i o díle realizovaném na recenzovaném snímku – Joaz (asi 1727). Námět oratoria vychází z biblických dějin Israele a Judy 9. století před n. l., kdy došlo k dramatickým výměnám na trůnech a boji mezi přívrženci fénického boha Baala a židovského Hospodina. Libreto napsal Apostolo Zeno, tehdy císařský básník ve Vídni, a utvářel je v mnohém podle dramatických zásad vážné opery, v centru ovšem není sňatek, nýbrž nevinný Joaz, nástroj boží pomsty. Marcellova hudba je jednoduše skvostná – autor od začátku do konce nabízí přiléhavé a podmanivé melodie, chytlavé rytmy, patetickou árii střídá s árií takřka rustikální, lyrickou kantilénu následuje typická árie hněvu, nechybí ani působivá accompagnata a tři krásné, zčásti imitační ansámbly. Ať vědomě či nikoliv, Marcello dosáhl v mnohém ohledu stejného vyjadřování, a tudíž i efektů jako Vivaldiho nejlepší operní kreace, snad jen toho unisona je zde méně. Nahrávka oratoria vznikla jako záznam koncertu v rámci Internationale Barocktage Stift Melk 2007, známém festivalu (nejen) barokní hudby v Rakousku, o němž píšeme v tomto čísle HARMONIE ještě na jiném místě. Živé provedení se odrazilo v několika málo drobných nepřesnostech, ale také ve skvělém nasazení umělců a vpravdě dramatickém tahu celé skladby. Výkony jsou ve většině případů vynikající – dravý orchestr Neue Hofkapelle München pod vedením Christopha Hammera vytvořil pulsující, barvami hýřící dekorace pro jednotlivé sólisty, z nichž recenzenta nejvíce oslovili tenorista Daniel Johannsen a sopranistka Ulrike Hofbauer , velmi dobrý výkon také podávají kontratenorista Markus Forster v „dětské“ roli Joaze a basista Dominik Wörner , i když zde by větší tvárnost hlasu byla vítaná. Maria Erlacher zpívá výtečně, jediný problém je v jejím obsazení do stěžejní a záporné role královny Athalie, kterou (zejména v prvních dvou áriích) její jemný soprán nedokáže úplně naplnit, což ovšem není její vina. Muzikální projev barytonisty Martina Brunse má potom drobnou vadu v poněkud přehnaně kontrastních vokálech a deformovaných dvojhláskách „uo“. Uvedené kritické poznámky ale nic nemění na faktu, že se jedná o nahrávku výborných kvalit, kterou nelze než plně doporučit.
Body: 5 z 6
