Benjamin Luxon – baryton, John Shirley-Quirk – baryton, Nigel Douglas – tenor, Sylvia Fischer – soprán, Heather Harper – mezzosoprán, Peter Pears – tenor aj., English Chamber Orchestra, dirigent Benjamin Britten. Režie: Russell Burgess. Text: A, N, F. Nahráno: BBC Two Television 1970. Vydáno: 2009. TT: 109:00. Obraz. formát: NTSC. Zvuk. formát: LPCM Mono. 1 DVD Decca 0743330DH.
Owen Wingrave je titulní postava Brittenovy televizní opery, vysílané poprvé v květnu 1971 stanicí BBC. Hoch z rodiny s tradičním povoláním u armády se této tradici vzepře a končí tragicky. Předlohou byla povídka Henryho Jamese, podle nějž už vznikla Brittenova opera The Turn the Screw, libretistkou byla opět (jako i v případě poslední Brittenovy opery, Smrt v Benátkách) Myfanwy Piper. Britten dal Owenem Wingravem najevo svůj pacifismus, je zde také idea útlaku a vydírání jedince, k níž se vyslovil již v Peteru Grimesovi či Billym Budovi. Historie realizace této opery v televizním studiu dokumentuje stadium tehdejší televizní techniky a názoru na televizní operu vůbec. (Mimochodem: Tento obor jako by odumřel. Místo původních televizních oper dnes vznikají organizačně jednodušší a levnější záznamy divadelních inscenací.) Britten měl s kamerou zkušenosti z televizního zpracování Petera Grimese i Billyho Buda a na novou operu, určenou primárně pro televizi, měl své požadavky, jež se ne všechny podařilo prosadit (shrnutí procesu vzniku se lze dočíst v bookletu). Výsledkem byl hluboce zklamán, a i když dosáhl v některých případech toho, že byly vytvořeny nové dotáčky, nechal se slyšet, že snad bude operu možno brzy vidět na jevišti a tím ji rehabilitovat. Scénická premiéra se pak uskutečnila v květnu 1973 v Covent Garden, tu však už těžce nemocný skladatel neviděl (v prosinci téhož roku zemřel). Rozpory názorů mezi skladatelem a režisérem jsou patrné – Britten odmítal (po zkušenostech s Billym Budem) předstírat „operní realismus“ a prosazoval divadelní pojetí, dílo se nemělo podrobovat kameře. Studiové dekorace s obrovitou galerií předků a podobně vytvářejí chmurnou anglikánskou atmosféru, jež jako by celý příběh zavalovala svou tíhou. Jak už řečeno, je to zajímavý dokument tehdejší televizní techniky, včetně chování interpretů (nedabovaných) před kamerou, jejichž obavy, aby kamera divákům neprozradila skutečný věk představitelů, vedly k minimálnímu použití detailů mimiky. Nahrávku řídil Benjamin Britten osobně, osobně si také vybral představitele. Jeho hudba pokročila s ohledem na původní určení pro televizi k ještě většímu oproštění (doprovod je svěřen komornímu obsazení orchestru). Jako jakýsi leitmotiv prolíná celou partiturou „vojenský“ rytmus, mnohdy tušený jen podvědomě, sloužící jak k dokreslení tíživého drilu, vládnoucího celé rodině, tak k vyjádření pochodů ve Wingraveově nitru. Postavy působí jako oživlé panoptikum. Nicméně působivější je pro mě DVD snímek z roku 2001 v režii Margaret Williams, RSO Berlin a Kentem Naganem (Faber Music, Arthaus Video 100372).
Body: 4 z 6
