Když byl kdysi v Praze Mischa Maisky před provedením Dvořákova Violoncellového koncertu s Pražskými symfoniky dotázán, jak vzpomíná na nahrávání této skladby s Izraelskou filharmonií a dirigentem Leonardem Bernsteinem , kupodivu neodpověděl s jednoznačným nadšením, nýbrž naopak spíše rozpačitě slovy: „To není můj Dvořák, to je Dvořák Lennyho! Toho mého uslyšíte dnes.“ Tato reakce umělce, který s Bernsteinem nejednou vystupoval a nahrával, do značné míry charakterizuje osobitost, místy až svéráznost umělecké práce člověka, mnohými považovaného za nejvýznamnějšího hudebníka dvacátého století. Nadšení a zaujetí pro jeho nahrávky i po tolika letech mají své oprávnění. Přesto onen superlativ může působit velmi ošemetně, ba neopatrně. Následující řádky nechtějí snižovat velké a nezapomenutelné interpretační dílo, chtějí pouze zpochybnit jednoznačné soudy a přinutit je ke kritičtějšímu pohledu na Bernsteinův přínos, který je nepochybně jedinečný, avšak nejednou může vyvolat diskuse a rozdílná stanoviska.
O Bernsteinovi bylo napsáno mnoho statí, úvah, ať už v podobě drobných článků, tak i rozsáhlejších textů, ba celých knih. Jeho nahrávky jsou dodnes velmi žádány, v mohutném nástupu DVD pak záznamy Bernsteinových koncertů patří k nejprodávanějším artiklům. Jeho jméno prakticky nezmizelo z nabídek hudebních nosičů od dob šéfovské funkce v čele Newyorské filharmonie v šedesátých letech minulého století. První velkou exkluzivní smlouvu tehdy podepsal pro významnou americkou firmu Columbia (CBS). Celé kolekce nahrávek (včetně prvního amerického kompletu Mahlerových symfonií, který vznikal souběžně s evropským Kubelíkovým) se později objevily v nejrůznějších reedičních vydáních pod labelem Sony, kam CBS přešla. Jde o první Bernsteinovu velkou nahrávací éru, jež byla tehdy považována za velmi perspektivní a definitivní.
Leč i přes bohaté a jedinečné plody je život v těchto sférách velmi jepičí a tomuto poznání se v dávné i blízké minulosti nevyhnuly ani sebevýznamnější firmy. V roce 1969 Leonard Bernstein opustil post šéfdirigenta Newyorské filharmonie a nadále se chtěl věnovat především kompozici. Tato událost tehdy poměrně otřásla celým hudebním světem a nejeden milovník Bernsteinových nahrávek toto rozhodnutí přijal s velkou lítostí. I přes velké úspěchy skladatelské (patří k tomu málu novodobých autorů, jejichž příznačnou hudební řeč je možno rozpoznat i po relativně krátké době poslechu) však si Bernstein svůj skladatelský sen nesplnil tak, jak si možná představoval. Dirigentskou taktovku neodložil, naopak postupně otevřel jako přední světový dirigent novou pozoruhodnou kapitolu. Z hlediska hudebních nosičů ji symbolizuje exkluzivní smlouva s vydavatelstvím Deutsche Grammophon Gesselschaft (původní název světového labelu), jež v dobách příchodu Leonarda Bernsteina působila pod střechou vydavatelského mamuta Polydor.
Letošní významné kulaté jubileum (25. srpna 2008 by se už dožil devadesátky) inspiruje mnohé dramaturgy koncertů či rozhlasových pořadů a v neposlední řadě i vydavatelů hudebních nosičů. Je otázkou, čím překvapí firma Sony. Žlutý label (Deutsche Grammophon) už invazi na příznivce charismatického skladatele a dirigenta zahájil. Znovu se setkáváme s některými, mnohdy už důvěrně známými nahrávkami, nejednou jsme ale překvapeni snímkem doposud na CD nevydaným. V každém případě máme nyní rovněž před sebou doposud nejrozsáhlejší edici videozáznamů na DVD. Můžeme tak prostřednictvím obrazu znovu obdivovat kompletního Bernsteinova Mahlera, Brahmse a velký výběr skladeb různých autorů. V kolekci nechybí ani zajímavý známý, Bernsteinem přímo uváděný životopisný film Dar hudby.
Velmi významnou součástí videozáznamů jsou díla Johannesa Brahmse. V podstatě máme k dispozici všechny jeho hlavní orchestrální skladby. Dominuje jim samozřejmě komplet symfonií v provedení Vídeňských filharmoniků . Nahrávky však pocházejí z různých období a – upřímně řečeno – dojem z nich je různý. Ještě ze svěžích 70. let tak jistě vychutnáme vynalézavé provedení Variací na Haydnovo téma či strhující dirigentovu kreaci v Akademické slavnostní předehře . V případě symfonií pak dávám raději přednost poslechu CD před DVD. Teprve při pohledu na Bernsteinovo dirigování z dob pozdějších zjišťujeme, že u hráčů předpokládá důvěrnou znalost partitury, což je u Vídeňských filharmoniků samozřejmostí. Bernstein modeluje pouze výraz, vypichuje detaily, jež v jiných pojetích působí jako vedlejší, anebo proběhnou zcela bez povšimnutí. Strhující jsou jeho vrcholy (v 1. větách a v závěrech). V lyrických pasážích působí jeho gesto nepřehledně a je div, že orchestr nastupuje přesně. Celkový výsledek má daleko k dokonale připravenému tvaru – naopak tepe momentálním životem, oslovuje nasazením a barvitým výrazem i za cenu drobných nepřesností v souhře a intonaci. I tak je výsledek více přesvědčující než nastudování vypulírovaná a předkládaná sice v nejpřesnějších detailech, avšak výrazově statická.
Bohatá žeň je ovšem na kompaktních discích. Jim samozřejmě dominuje projekt mahlerovský, čítající všechny symfonie a písňové cykly. Velký výběr skladeb samotného Bernsteina včetně dnes už legendární studiové nahrávky muzikálu West Side Story s přiloženým DVD – známým filmem z natáčení – nacházíme v dalším zvláštním albu. Z ostatních souborů si v následujících řádcích povšimneme souboru beethovenovského, mozartovského a kolekce skladeb Petra Iljiče Čajkovského. Právě některé z nich – konkrétně mozartovské – otevírají otázky a diskuse naznačené v úvodu. Leonard Bernstein měl vzácnou schopnost naprostého vcítění se do konkrétní partitury a s posedlostí sobě vlastní v ní objevovat neuvěřitelné množství hudebních nuancí, ať už z hlediska čistě hudebního anebo v rámci jejího mimohudebního programu. Zavazující řád partitur hudebního klasicismu mu to však umožňoval jen ve velmi omezeném množství a dirigent jej plně respektoval, zvláště pak v případě Vídeňských filharmoniků, kteří mozartovský styl cítí zcela bytostně už od nepaměti. Výsledkem jsou pak běžná a standardní provedení, jaká známe z jejich dalších nahrávek. Pokud se Bernstein v této sféře přesto pokusil překročit onen stylový řád, výsledky nebyly příliš zdařilé. Živý záznam Mozartova Requiem je sice neobyčejnou dramatičností a úderností s výborným využitím chrámové akustiky strhující, avšak některá místa vyšla příliš pateticky s agogikou až nezdravě přehnanou (překrásné Lacrimosa v příšerně pomalém tempu je doslova pokažené!).
V podobné situaci se Bernstein octnul při provádění Beethovena, i když zde už mohl více využít – a v určitých momentech to bylo u něho dokonce přímo očekávané – zvláštního dramatického náboje. Z někdejšího vídeňského kompletu jsou v tomto beethovenovském albu zastoupeny jen předehry, zatímco přítomné symfonie Pátá a Sedmá jsou prezentovány v méně známých nahrávkách z jiných koncertů a s jinými orchestry (například Sedmá zachycená na jeho vůbec posledním koncertě v létě roku 1990 v Tanglewoodu). V albu nacházíme i nezapomenutelnou berlínskou Devátou provedenou na Vánoce roku 1989 – dodnes působící více svou atmosférou (místo Freude zpívají sólisté i sbor záměrně Freiheit !) než vlastním uměleckým ztvárněním (ale ani to nemělo chybu!) – to byl koneckonců záměr těchto symbolických manifestací mezinárodního tvůrčího týmu. Opravdu cenným počinem je prezentace záznamu koncertu pro Amnesty International v Mnichově v roce 1976. V případě úvodní Leonory III jde o jednu z jeho nejzajímavějších beethovenovských kreací. Aniž by dirigent porušil klasická pravidla, už od tajemného úvodu se maximálně a velmi zdařile snažil do díla vložit dramatismus, zde evidentně pod vlivem děje opery. Bernsteinův Beethoven je tedy zajímavější než jeho spíše „ukázněný“ Mozart.
Co do možnosti zcela osobitého výkladu partitury měl Bernstein ovšem velkou svobodu v tvorbě Čajkovského. A tu využil způsobem mnohdy nezapomenutelným! Nahrávka posledních tří vrcholných symfonií a dvou hudebních fantazií (Francesca da Rimini , Romeo a Julie ) s Newyorskou filharmonií patří vedle kompletu mahlerovského k tomu nejlepšímu, co můžeme s Bernsteinem slyšet. Čajkovského album ale také připomíná jen o málo starší nahrávky s Izraelskou filharmonií. Konfrontace s Newyorskými přináší zajímavé poznání zvukových rozdílů mezi oběma světovými tělesy. Newyorská filharmonie má báječný sytý zvuk, Izraelská se zase jeví výrazově pružněji, v detailech důsledněji. Celkovým uchopením, gradacemi větších ploch a konečným výsledkem však Bernsteinův duch vyzařuje více z nahrávek Newyorské filharmonie.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
