Bohuslav Matoušek – housle a viola, Česká filharmonie, Christopher Hogwood. Produkce: Simon Perry, Zdeněk Zahradník. Text: A, N, F. Nahráno: 2001 – 2005, Rudolfinum, Praha. Vydáno: 2008. TT: 64:35, 68:49, 54:10. DDD. 3 CD Hyperion CDA67672, CDA67673, CDA67674 (distribuce Classic).
Už sama skutečnost, že britská firma Hyperion dokázala během necelého roku vydat čtyři tituly a suverénně tak v krátkém čase ve svém katalogu přehledně zkompletovat tvorbu Bohuslava Martinů pro housle a orchestr, je víc než zajímavá. Bohuslav Matoušek , který už kolem roku 2000 natočil a s mezinárodním ohlasem doma vydal čtyřdeskový komplet děl tohoto skladatele pro housle a klavír, svůj další, tedy symfonický souborný snímek doslova vyvzdoroval, a to dvakrát – nejprve jako jeho iniciátor a v podstatě i producent a potom podruhé, když Supraphon započatý vydavatelský projekt po prvním dílu ukončil. V katalogu Hyperionu, firmě ekonomicky zřejmě silnější a prozíravější, než je tuzemský vydavatel, se Martinů rozhodně neztratí a sluší mu v úctyhodném kompletu nejen jako kuriozita, ale jako velký umělecký čin. Je dobře, že se tam dostal. První díl se třemi dvojkoncerty z přelomu 30. a 40. let (pro flétnu a housle a dvakrát pro dvoje housle) už Harmonie (2/2008) recenzovala: jako mimořádnou věc, plnou zřetelné a pohodové hudby, nakažlivě lehkonohé a šťavnaté, často zářící jedinečným koloritem. Od počátku nelze přeslechnout Matouškův krásný, cudný, ale zároveň dostatečně energický a obsažný tón, o němž by se dalo psát v superlativech u všech čtyř dílů.
Během letošního roku následovaly postupně tři zbylé tituly. Řadu, která zřejmě k jubileu Martinů vyjde ještě jednou pohromadě v krabičce, spojuje jednotný styl obalů s reprodukcemi čtyř různých obrazů bříz. Spojuje ji i Matouškovo nadšenecké, velmi osobní a neokázalé znalectví a dirigentovo zasvěcené, sjednocující a zastřešující pochopení. Dá se čekat, že tato vzorová životná interpretace bude referenční pro řadu let – a snad se dá čekat i to, že desky přispějí k zapojení některých dosud méně hraných děl do běžnějšího repertoáru.
Druhý díl přináší Concerto da camera , psané za války pro Paula Sachera a jeho Basilejský komorní orchestr. Skladba pocitově, díky podobnému neobaroknímu stylovému zakotvení i díky obsazení a zvuku, navazuje na Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, psaný rovněž pro Sachera – ten je ovšem mnohem dramatičtější. Oproti většině děl v kompletu patří další položka druhého dílu – Koncert pro housle, klavír a orchestr – do tvorby z 50. let. Odpovídá tomu masivnější symfonický zvuk, motivický materiál, rozvíjení hudebního toku, typické sledy akordů, odpovídají tomu i větší lyrické epizody. Rovnocecenným spoluhráčem je tu Karel Košárek . Česká rapsodie , třetí položka druhého CD, je v projektu výjimkou, protože nejde o originální opus, ale o orchestraci původně komorního kusu (housle a klavír). Nutno ovšem zdůraznit, že se Jiřímu Temlovi podařila velmi věrně. Obvyklé orchestrální barvy a postupy Bohuslava Martinů, i drobné charakteristické detaily, například včetně odhadu v používání malého bubínku, vystihl dokonale; nesnažil se o jakékoli promísení s vlastními názory nebo ozvláštňování soudobou estetikou, ale pokorně posloužil, aniž by vytvořil dojem plagiátu. Houslisté tak mají k dispozici další vděčnou koncertantní skladbu – jednovětou desetiminutovou efektní věc se značnou dávkou virtuozity. Bohuslav Matoušek tedy i zde má prostor pro vše, co umí hudbě Bohuslava Martinů v ideálních proporcích a v neustálých proměnách dávat – kantilénu, hybnost, technickou oslnivost, hravost, charakteristickou synkopičnost, veškerou komplikovanost, v níž se nikdy neztrácí a v níž ani nedá ztratit se posluchači.
Třetí deska je dvakrát unikátní: jednak přináší obě dvě verze skladby nesoucí název Suite concertante pro housle a orchestr , jednak zachycuje Matouškův vcelku ojedinělý, ale zcela svrchovaný výlet k viole. Nejprve k dvojici děl se stejným názvem: jde o zcela rozdílné kompozice, přičemž není známo, proč houslista Samuel Dushkin první verzi neuváděl a proč požádal autora o novou skladbu. Matoušek byl u nás interpretem premiér obou podob – v roce 1999 hrál první evropské uvedení druhé verze a v roce 2000 zcela první uvedení objevené první verze. Na desce není ovšem u první verze pátá věta, která se zatím našla jen v neinstrumentované podobě. Aleš Březina, už dávno náš klíčový martinůovský odborník a také autor mimořádně obsažného, kontexty osvětlujícího průvodního textu všech čtyř CD, se v tomto případě kloní k názoru, že by orchestrace z pera někoho jiného nebyla dobrou věcí.
V první verzi se značně komplikovanou strukturou je druhá věta (Meditace. Largo) jako z jiného světa. Matouškovi se daří úchvatně vystihnout její zamyšlenou poetičnost a možná i smutek, krásnou kantilénu v příjemné hlubší poloze. Stejně tak se ovšem vypořádává se všemi nároky nepřeberných proměn ve větách s rychlými tempy. Dvouvětá Rapsodie-koncert pro violu a orchestr , nádherné pozdní dílo mající v odkazu českého skladatele užitím tohoto sólového nástroje výlučné místo, zde zaznívá jednoznačně a bez nadsázky jako ten nejkrásnější ze všech houslových koncertů od Martinů. Matoušek totiž zachází s violou zcela uvolněně, dává zapomenout na všechny vtípky, které se o ní a o violistech vyprávějí, na všechna podceňující vyjádření o jejím malém zvuku, neohrabanosti a podobně. Viola je tu (samozřejmě i díky nahrávacímu týmu) znělým poslem mimořádně působivě rozezpívané hudby, hlasem s pouze lehkým nostalgickým podtónem, nástrojem pohyblivým obdobně jako housle. Orchestr také doprovází s mimořádnou výrazovou intenzi-tou, mnohá místa jsou skutečně vroucná.
Čtvrtá deska, která vyšla na podzim, uzavírá komplet nahrávkami 1. a 2. houslového koncertu . První koncert z věcnějšího období 30. let oplývá nejen nesentimentální melodičností, ale ještě víc v častém střídání sóla a orchestru synkopovanou hopsavostí, staccatovostí, lehkou skotačivostí a ve volné větě stupňovanou zpěvností. Druhý je o tolik rozdílný! Je symfoničtější, fantazijnější, ozývají se tu kantilény a bukolické spočívání jako například v Hobojovém koncertu. V nahrávce se podařilo vystihnout i polyfonní vícepásmovost a impresionistickou barevnost a její přelivy. Dirigent, který se často obrací k hudbě 20. století, především té neobarokní a neoklasické, ale jehož zázemí je přece jen z důležité části zakotveno ve staré hudbě, jistě nemá tolik symfonických zkušeností jako někteří orchestrální a operní matadoři. Má však naopak i jiné a má muzikalitu a nadhled, které zúročil za pultem filharmonie nevídaným způsobem. Jeho získání pro projekt, jakkoli bylo zprvu v souvislostech, z nichž je nejznámější, možná trochu překvapivé, bylo nejen vynikajícím tahem, ale také výhrou. Matoušek s Hogwoodem jednoduše řečeno osvědčili vzácný dar učinit tuto hudbu v obou případech mimořádně přístupnou. Jejich pojetí působí samozřejmým dojmem, že jsou ve shodě, je zcela přesvědčivé, je pulzující, motorické i jemné, přesné a vzdálené chtěnosti. Intonace sólisty je stoprocentní, obtížnost není zvýrazňována, vše dýchá pohodou, chvěje se i tančí, jak má. Housle jsou zde křišťálovou linkou, prorůstající s duchaplnou volností orchestrální předivo a někdy z něj vystupující až s jakýmsi patosem. Martinů se zdá být na tomto kompletu hodnotou, která nemůže mít problém se u posluchačů prosadit. A Bohuslav Matoušek zrealizoval životní úkol, který zasluhuje obdiv a úctu.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie