Brad Mehldau, Kevin Hays – piano. Nahráno: Mechanics Hall, Worcester, MA, 10/2010. Vydáno: 2011. TT: 47:47. 1 CD Nonesuch 528371.
Vždycky je pro mne vzrušující pouštět se do míst, která jsou nestandardní a ne přímo splňující očekávatelné představy. Album Modern Music určitě takovým místem je, a to i přesto, že generuje několik více či méně intenzivních paradoxů.
Tím prvním je zcela určitě soulad/nesoulad expresivního názvu snímku s jeho hudebním obsahem. Pojem „moderní“ vytváří řadu signálů vztahujících se nejen k dějinám pojmu samotného, ale hlavně k vlastnostem, které jsme zvyklí v tomto smyslu aplikovat na hudbu. Stručně řečeno – moderní je taková hudba, kterou vymezujeme vůči zastaralé a již déle esteticky či jinak nevyhovující, či dokonce nepřijatelné. Hudba, kterou slyším, rozhodně není moderní v tomto smyslu. Přináší v podstatě svět melodií, harmonií a rytmů, které známe za poslední čtyři dekády velmi důvěrně – ať už z mainstreamového jazzu, amerického minimalismu či chromatické harmonie tzv. vážné hudby zejména první poloviny 20. století.
Setkání dvou jazzových fenoménů – Brada Mehldaua a Kevina Hayse se skladatelem Patrickem Zimmerlim stvořilo de facto prostor pro vznik jakéhosi stimulujícího napětí mezi hudbou psanou a potřebou osvobození se z rámce tradiční partitury. Zdá se mi, že toto napětí reprezentuje další paradox alba: na jedné straně potřeba velikého uvolnění z rámce daných aranžmá pro dva klavíry, k němuž ale nikdy zcela nedojde, na straně druhé pak tlak na respektování partitury a její interpretace, která se zejména na úrovni rytmu často výrazně rozklíží (snad nejvíce je to patrné v aranžmá Reichovy Music For 18 Musicians ).
Patrick Zimmerli je na albu autorem čtyř kompozic a tří aranžmá (Reich, Glass, Coleman). Přestože se profiluje spíše jako skladatel v oblasti tzv. vážné hudby, svět jeho hudební estetiky v postatě nepřekročí obzory americké minimalistické tradice, a to jak v harmonii, tak (snad především) v rytmu – jako kdyby se Zimmerli směrem k oběma pianistům bál vyslat výraznější rezonanční impulzy. Tím se dostávám k poslednímu a vlastně nejpozitivnějšímu paradoxu alba. Mehldau a Hays rozehrávají v daných mantinelech na interpretační úrovni jakýsi intimní dialog, který je podpořen jak komorním zvukem alba, tak stereofonním obrazem, který posluchače staví fyzicky mezi oba klavíry do zvukového ping-pongu a proměňuje nás do tvárné hmoty, s níž si oba hudebníci s velikou, místy až příjemně flegmatickou lehkostí pohrávají. Považuji to za vítězství ducha nad hmotou.
Body: 4 z 6
