Brad Mehldau – piano. Nahráno: Marciac, Francie, 2.8. 2006. Vydáno 2011. TT: 101:51 (CD), 101:49 (DVD). 2 CD, 1 DVD. Nonesuch 7559-79813-9.
Ač se současný přední jazzman Brad Mehldau momentálně orientuje trochu jiným směrem než na sólové hraní (narůstá jeho ovlivnění soudobou vážnou hudbou a více se profiluje jako skladatel), strhující atmosféře této živé nahrávky to nikterak neubírá na kráse. Pět let starý záznam natočený na francouzském festivalu pochází z doby, kdy svým recitálem se šesti přídavky oslnil i pražské Rudolfinum. A není divu. Sólová hra mu dává největší svobodu v práci s harmonií, rytmy i formou a umožňuje maximálně vyniknout jeho fenomenální technice. Tu v triovém hraní či na posledním studiovém albu Highway Rider , zdá se, drží záměrně trochu na uzdě.
Výběr skladeb naprosto ukázkově dokumentuje klavíristův umělecký koncept: směs vlastních skladeb, jazzových standardů a rockových cover verzí zastřešená interpretací vycházející spíše z tradic klasické než jazzové hudby. Písničková témata jsou často hodně zašifrovaná a posouvána na hranice tonality, ovšem Mehldauovo nasazení, rytmický drive a schopnost vytvořit hrou na klavír „tlak“ hodný zkreslené elektrické kytary dokáže posluchače strhnout a udržet jejich pozornost po celou dobu koncertu.
Repertoár obsahuje skladby z různých období umělcovy kariéry, ale i pár novinek. Od autorské Storm se koncert přes standardy It’s All Right With Me a Secret Love pozvolna překlene do střední části, kterou tvoří Unrequited z Art Of Trio, Volume 3: Songs a trojice skladeb Resignation , Trailer Park Ghost a Goodbye Storyteller (for Fred Myrow) z prvního sólového alba Elegiac Cycle . Po Exit Music (for a Film) následuje vrchol – Things Behind The Sun Nicka Drakea, divoce polyrytmické Lithium od Nirvany a Lilac Wine , písnička z padesátých let, kterou však zpopularizoval až o čtyřicet let později rocker Jeff Buckley. Z trojice přídavků Martha My Dear , My Favorite Things a Dat Dere vyniká zejména ten prostřední. Šlo totiž o momentální inspiraci – tuto skladbu Mehldau předtím naživo nikdy nehrál a má díky tomu poněkud křehčí charakter.
I ten, kdo sleduje kariéru tohoto pianisty bedlivě, může být překvapen nemalými rozdíly při porovnání různých verzí stejných skladeb z Elegiac Cycle (1999), druhé sólovky Live In Tokyo (2004) a zde diskutovaného alba. Především lze zaznamenat narůstající harmonickou odvážnost, ale díky tomu také občas ztrátu celkového klidu. Jakoby toho Mehldau vymýšlel více, než na kolik je čas, ale stejně se to všechno pokusil zahrát. Hudba zkrátka někdy nabízí příliš mnoho informací, bez kterých by se, troufám si říci, obešla. Pokud znáte výše zmíněná alba, může vám záznam Live In Marciac připadat místy zahuštěnější, hektičtější a nespoutanější.
Kromě audiozáznamu na dvou CD obsahuje album také první oficiální DVD tohoto umělce. Ač je obrazová kvalita spíše průměrná, kamery zabírají vše dostatečně detailně na to, abychom Mehldauovi mohli detailně nahlédnout pod ruce a vychutnat si jeho soustředění a nasazení. U Resignation máme navíc možnost sledovat skrolující notovou transkripci. Zvuková kvalita je nadprůměrná, i když zvuk by mohl být více basový.
Body: 5 z 6
