Naoko Shimizu – viola, Özgür Aydin – klavír. Text: A, N. Nahráno: říjen 2000. Vydáno: 2010. TT: 62:27. DDD. 1 CD Genuin 10193.
Těžko říci, proč takový skvost ležel v archivech firmy Genuin po dlouhých deset let. Ale nahrávacímu průmyslu doba opravdu nepřeje a toto profilové cd, při všech jeho nemalých kvalitách, to jistě nebude mít na stále tvrdším trhu klasické hudby nijak lehké. Těžko říci, co zde působí více, zda celkový odliv zájmu o nákup originálních cédéček, nebo speciální repertoárové zaměření tohoto titulu pro úzký kruh milovníků violové literatury. Jedním jsem si však jist: v žádném případě nebudou na vině kvality obou komorních hráčů, japonské violistky Naoko Shimizu a jejího tureckého partnera, klavíristy Özgüra Aydina . Oba jsou již od roku 1997, kdy úspěšně debutovali, vyhledávanými instrumentalisty, Aydin (1972) si vytvořil velmi dobré jméno i jako sólista, zejména na německých pódiích, kde vystupuje jako jeden z nejoceňovanějších pianistů své generace, ale také v americkém Clevelandu a New Yorku. Je pravidelným hostem na festivalech v Salcburku, Rheingau i v Mecklenbursku. Shimizu – jejíž rok narození zůstává decentně zatajen i na jejích webovkách, ale je ze stejné generace jako její turecký kolega, s nímž pravidelně vystupuje od roku 2000 – je od roku 2001 první violistkou Berlínských filharmoniků, jako prvá žena v historii orchestru. (A propos filharmonici, berlínští, vídeňští a jiní, odhaduji, že je jen otázkou času, kdy se tyto názvy octnou předmětem útoků jako genderově nekorektní.) Ale tato berlínská filharmonička takovou podporu nepotřebuje, je od dob Sabine Meyer, kvůli jejímž schopnostem jako klarinetistky byl Karajan ochoten jít do ostrého konfliktu s orchestrem, další výraznou osobností, která orchestr obohacuje svou barevně pestrou hrou, nejen za pultem prvé violy, ale i jako pravidelná sólistka orchestru. Společně pak nahráli pro menší labely, jako je právě Genuin, některá díla skrovné violové literatury, Schumanna, Brittena, Brahmse i další Hindemithovy sonáty, doplněné bachovskými transkripcemi. Slyšel jsem toto duo před pár lety v Německu, v Detmoldu, hrát výběr z Bachových Sonát pro violu da gamba a cembalo a byl to velmi příjemný zážitek, na který dodnes rád vzpomínám.
Tuto nouzi o kvalitní původní díla pro violu dokazuje ostatně i dramaturgie tohoto titulu. Ze tří skladeb jen jedna je skutečně regulérním dílem myšleným od počátku pro tento nástroj znalců a fajnšmekrů. Od nikoho jiného než od Paula Hindemitha, znovuobjevitele a mistra tohoto nástroje, a to nejen jako skladatele, ale i aktivního a virtuózního hráče, člena Amarova kvarteta. Jeho Sonáta F dur, op. 11/4 z roku 1919 je svým myšlením ještě převážně zakotvena v devatenáctém století, pokud jde o pozdně romantický, ušlechtile vzedmutý výraz, nicméně formální rozvrh je již velmi odvážný a protitradiční. Oba interpreti tuto stránku postihují s velkým porozuměním i citem. Posilují blokový kontrast u díla, jež plyne v jednom nepřerušeném proudu, ač koncipováno jako třídílná kompozice, a s velkou nástrojovou kulturou zkušených komorních hráčů odkrývají brilantnost detailů do všech nuancí. Vřelost tónu Naoko Shimizu dává naplno vyznít instrumentálně skvěle napsané skladbě, jež s důvěrnou znalostí využívá vzácný, křehký i nostalgický témbr tohoto skladateli stálem trochu podceňovaného nástroje. Turecký pianista zde i v závěrečné Brahmsově Sonátě Es dur, op. 120/2, posledním větším instrumentálním díle skladatele z roku 1894, dokazuje své kvality osvědčené v sólových recitálech, vytříbený úhoz, dravý projev, prostý jakéhokoli přepjatého sentimentu, a přece naléhavý, a v neposlední řadě cit pro styl. Jako střední oddechový díl je mezi dvě velké, závažné kompozice (Brahmsova Sonáta je alternuje violu a klarinet jako možné obsazení) vložena Schubertova Sonáta a moll, D 821, zvaná Arpeggione, kterou právě viola, na kterou se dnes hrává, zachránila před zapomenutím. Původní nástroj, něco mezi kytarou a houslemi, jejž Schubert tak libozvučně přezdil, vynalezl vídeňský houslař J. G. Staufer v roce 1823. Jeho zvuk však již tak libozvučný nebyl, a tak tento experiment měl jepičí život. Na konci následující dekády si na něj již nikdo ani nevzpomene. Schubertova Sonáta, napsaná o rok později, je jedinou dochovanou skladbou pro tento nástroj. Je to typicky odlehčený „malý“ Schubert, takový vídeňský popík, plný až dětské naivity. Zaujme folklórní charakter témat, i bezproblémová perlivost variační věty, podané oběma umělci se sympatickou bezprostředností. Titul, jež přináší cennou hudbu, zahranou s velkým vkusem i výrazovou přesvědčivostí, se může dle mého soudu stát obohacením diskoték nejen violistů a violistek.
Body: 4 z 6
