Monika Vrabcová – housle, Ondřej Vrabec – lesní roh, Daniel Wiesner – klavír. Produkce: John W. Nomis. Text: Č, A. Nahráno: 9/2007, Auditorium Maximum (Audimax), Regensburg, Německo. Vydáno: 2008. TT: 68:11. DDD. 1 CD ArteSmon AS 726-2.
Brahmsovo trio je soubor s krátkou historií (2005), dobrou prezentací (viz www.vrabcovi.cz) a značným uměleckým potenciálem, o čemž svědčí jejich první deska. Ve zhýčkaném, marnivém, často povrchním světě si nevybrali snadnou cestu k posluchači. Posuďte sami: hrají v neobvyklém obsazení, u kterého snad každého koncertního pořadatele napadne otázka, zda naplní sál, zvolili si label známý jen skutečným znalcům, který nemá statisíce na promo, a tvrdohlavě nabízejí nekomerční repertoár. Přesto, nebo právě proto, se jedná o nesmírně pozoruhodný projekt, dokonce o nahrávku, která by si zasloužila nějakou mezinárodní gramofonovou cenu.
Komorní skladby jsou úhelným kamenem tvorby Andrewa Downese (1950), profesora konzervatoře v Birminghamu. Navíc má evidentně rád lesní roh a zdá se, že i české hudebníky. Například v roce 2001 měla ve Dvořákově síni pražského Rudolfina premiéru jeho Sonáta pro dechový sextet v podání Dechového sexteta České filharmonie, o rok později Koncert pro 4 lesní rohy a orchestr (nahrávku pořídil v roce 2003 Český rozhlas). 5 dramatických kusů pro 8 Wagnerových tub mělo premiéru v roce 2005 v blyštivé interpretaci hornové skupiny České filharmonie. Ve světě se často hraje jeho Sonáta pro 8 horen nebo Sonáta pro 4 horny. Skladatelova detailní znalost nástroje je slyšet i ve světové premiéře Sonáty pro housle, lesní roh a klavír . Třívěté dílo je tematicky úzce sevřeno, nohama pevně stojí na základech 20. století a má velký citový tah. Neznám dostatečně jeho tvorbu, abych mohl zevšeobecňovat, nicméně sonáta má jasnou tvůrčí poetiku a je posluchačsky vděčná, nicméně nepodbízivá. Zařazení tohoto díla do programu je sice na první pohled překvapivé, leč přínosné. Trio D dur Heinricha von Herzogenberga bylo pro mě objevem. Na svých webových stránkách nabízí soubor jako jeden z programových tipů večer s názvem „Epigon nebo nedoceněný mistr?“. Souvislost se souputníkem a jeho vzorem Brahmsem je jistě namístě, nicméně alespoň toto dílo má tak evidentní skladebné kvality, že není pouhou kopií Mistra. Úrovně Brahmse nedosahuje, ale jeho hudba má nespornou kvalitu. Připomíná mi to jednu kauzu z benátského baroka: dvojici Vivaldi – Marcello, „profesionál versus poučený amatér“. Dnes je jasné, že Marcello Vivaldiho nepřekonal, ale bez Marcella by italská hudba té doby nebyla úplná. Brahmse není třeba komentovat. Je to hudební drahokam, v němž život pulsuje v každém taktu.
Jestli máte pocit, že komorní soubor tvořený žesťovým, smyčcovým nástrojem a klavírem nemůže znít homogenně, tak se hluboce mýlíte. Samozřejmě je třeba, aby všichni tři muzikanti byli skvělí sólisté a měli v sobě dost hudební empatie. O Ondřeji Vrabcovi (1979) je zbytečné dlouze psát. O svých muzikálních hráčských kvalitách přesvědčuje v roli prvního hornisty na koncertech České filharmonie. Horna mu však k seberealizaci nestačí, a tak se z něj klube další česká dirigentská naděje. Když navštívíte výše uvedený web, tak zjistíte, že je také excelentním znalcem vína se smyslem pro humor. Monika Vrabcová (1983) má bohaté zahraniční studijní i hráčské zkušenosti, které zúročuje v komorní i sólové hře, v níž ji zatím neznáme. Naopak dobře známé jsou už kvality Daniela Wiesnera (1969), který patří bezpochyby mezi českou klavírní elitu a nahrávku měl to štěstí realizovat na evidentně „dobře vyhraný“ Steinway.
Tím se dostáváme k samotné interpretaci, s níž souvisí na naše poměry revoluční přístup k nahrávání. Hudební i zvuková režie byla totiž od prvního záběru po finální mastering v rukou tria, zvláště pak asi pana Vrabce. Je to výhoda i zvýšená odpovědnost. Svoje umělecké představy a požadavky mohli naplnit bezezbytku, před odbornou veřejností jsou však jakoby nazí. Nemohou se na nic vymlouvat. V záznamu techniky se vrátili ke staré stereofonní praxi snímání pouhým párem mikrofonů (v době vzniku recenze jsem neměl údaj o jejich původu). Je to sice zvukově neúprosná, nepohodlná volba, která vylučuje dodatečné proporční úpravy, ale je schopna vytvořit stejný výsledek jako na koncertech. Navíc podle mě je to volba pro budoucnost. Zaujal mě velmi měkký, plastický zvuk nahrávky, který svědčí o tom, že akustika v sálu Audimax je mimořádná. Například Brahms zní velmi kompaktně, hráči nemají žádné technické problémy a naopak jsou schopni plně realizovat svou interpretační vizi. Některé úseky jsou z roviny snů, například nádherná medová barva třetí věty Adagio mesto, kdy horna v pianissimu zní spíše jako tajemný basklarinet. Erbovní dílo souboru vyznělo po všech stránkách famózně. Neznám lepší nahrávku!
A ještě něco. Za dlouhou dobu je to první booklet, který má vtipný nápad, čemuž se po přečtení webového glosáře páně Vrabce s názvem Hornová klinika nedivím.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
