Když na konci září 2017 média zveřejnila jméno nového uměleckého šéfa Filharmonie Brno, nevěřil jsem vlastním uším. Dennise Russela Daviese jsem znal jako vášnivého zastánce soudobé hudby, zapáleného hudebního organizátora, vynalézavého dramaturga a věcného dirigenta, který má na kontě nahrávky všech Haydnových a Brucknerových symfonií i Janáčkovy opery Příhody Lišky Bystroušky. Když vešlo ve známost, že na programu Daviesova inauguračního koncertu 18. 9. 2018 bude česká premiéra Nauky o harmonii Johna Adamse v sousedství Dvořákovy 1. symfonie c moll (op. 3) B. 9 Zlonické zvony, nevěřil jsem vlastním očím. A když brněnští filharmonikové pod Daviesovou taktovkou reprízovali Dvořákovu symfonickou prvotinu i během hostování ve Velkém sále Spolku hudby ve Vídni na jaře 2019, myslel jsem, že snad sním. Ruku na srdce, kdo z českých dirigentů by pro svůj inaugurační koncert nebo hostování ve Vídni zvolil Dvořákovu první symfonii, stigmatizovanou pověstí juvenilního díla extrémních rozměrů a nezralé hudební materie? Ze snění mě vytrhla až dvojice nových nahrávek Filharmonie Brno na vlastním, nově založeném labelu (tomu se říká „vzdorovat krizovým časům“!). Nechybí mezi nimi ani Dvořákova symfonie Zlonické zvony. Nezbývá než si spokojeně přiznat, že brněnští se trefili do černého, sázka na Daviese jim vyšla a jeho angažmá v Brně je terno a v pandemických časech spása současně.
Oba recenzované snímky – dvořákovské album i nahrávka Rejchovy novátorské kantáty Lenora – jsou dokladem neotřelé dramaturgie Filharmonie Brno, která byla v uplynulém roce v podstatě jediným českým symfonickým orchestrem, který se rozhodl připomenout 250. výročí narození Antona Rejchy, a to jarním nastudováním a letním záznamem jeho kantáty Lenora (1805–1806). Daviesův snímek sice není premiérový, konkurují mu starší nahrávky Lubomíra Mátla (Supraphon 1986) a Friedera Berniuse (Orfeo d’Or 2001), ale je rozhodně zajímavý a vnitřní dramatičností posluchačsky přitažlivý. Angažování Českého filharmonického sboru Brno sbormistra Petra Fialy je vždy sázkou na jistotu a nejinak je tomu i v případě tohoto snímku, jemuž jinak kralují krásné soprány Martiny Jankové a Pavly Vykopalové. Krok s nimi drží o generaci mladší a s každou rolí stále lepší barytonista Jiří Brückler. Omylem bylo angažování polského tenoristy Wojciecha Parchema, který doslova zápasí a prohrává v boji s německou deklamací. Kdo má pod kůží kongeniální Erbenovy a Dvořákovy Svatební košile na obdobné téma, jako je Bürgerova Lenora, může být zdánlivě krotkým Rejchovým hudebním jazykem zklamán. Postavíme-li ovšem Rejchovo dílo vedle Beethovenových kantát či opery Leonora, uvědomíme si, jak macešsky je Rejchovo dílo přehlíženo, včetně tohoto oratoria-kantáty. Jak aktuální je to dílo, jehož ústředním námětem jsou existenciální dopady války, o tom nelze ani pochybovat.
Druhé recenzované album nevzniklo během inauguračního koncertu v září 2018, ani během hostování ve Vídni v roce 2019, ale v červnu 2020 v Besedním domě v Brně za přítomnosti nepočetného publika. Davies zaznamenal dvě Dvořákovy kompozice z raného a zralého období skladatelovy tvorby, a to nikoliv „jen“ v úloze dirigenta, ale rovnou i aranžéra. Jen nemnoho nahrávek Dvořákovy První symfonie zprostředkovává autorovu symfonickou prvotinu bez krácení (I. Kertész, W. Rowicki), navrhovaných kritickou edicí Dvořákových děl. Davies se nespokojil jen s vypuštěním repetovaných úseků a alternativními kráceními, ale podobně jako před lety José Serebrier (Warner Classics) zasáhl v krajních větách do struktury díla z pozice imaginárního Dvořákova mentora, který s celoživotními dirigentskými zkušenostmi radí čtyřiadvacetiletému skladateli. Přístup je to spekulativní a problematický. Přes hluboké zásahy do harmonické struktury kompozice a její instrumentace je však veden dobrými úmysly. Škoda jen, že se jejich popis v bookletu omezil jen na povšechný odstaveček z dirigentova pera. Čekal bych detailnější rozbor provedených úprav s notovými ukázkami, aby se zorientoval i posluchač bez partitury v ruce. Je to jediná vada na obsahově, a zvláště graficky skvěle vyvedeném albu, které by mohlo být vzorem ostatním českým hudebním vydavatelství se všemi těmi jejich okoukanými portrétními fotografiemi umělců na přebalech nosičů.
Dvořákovu První symfonii doplňují ještě Maličkosti op. 47 z kompozičně přešťastného roku 1878 (dechová serenáda, Slovanské rapsodie a tance, smyčcový sextet ad.), nikoliv ovšem v původní komorní verzi pro dvoje housle, violoncello a harmonium, ale v dirigentově starší adaptaci pro komorní orchestr, v němž hrají vedle smyčců důležitou roli dřevěné dechové nástroje. Je to již druhá nahrávka Daviesovy úpravy, první vznikla v roce 1990 v Bonnu s tamějším Beethovenovým orchestrem (Music Masters). Pozorný čtenář jistě vytušil, že má co dočinění a recenzentem-puristou, ovšem Dvořákovy Maličkosti v Daviesově delikátním zvukovém hávu hobojů, klarinetu a lesních rohů místo harmonia jsou lahůdkou pro komorní orchestry. Nebýt drastických krácení ve finále Dvořákových Zlonických zvonů, které nelze jen tak přenést přes srdce, bylo by album lahůdkou, crème de la crème.
Antonín Rejcha: Lenora
Martina Janková, Pavla Vykopalová / soprán, Wojciech Parchem / vypravěč, Jiří Brückler / baryton, Český filharmonický sbor Brno, Petr Fiala / sbormistr, Filharmonie Brno, Dennis Russell Davies / dirigent. Text: Č, A, N, F . Nahráno: Besední dům, Brno 2020. Vydáno: 2020. TT: 38.31 + 44.53. 2 CD Filharmonie Brno FB 001–002.
Antonín Dvořák: Symfonie č. 1 & Maličkosti
Filharmonie Brno, Dennis Russell Davies / dirigent. Text: Č, A, N. Nahráno: Besední dům, Brno 2020/6. Vydáno: 2020. TT: 67.56. 1 CD Filharmonie Brno FB 003.
