Brina Vogelnik – zpěv, Jelena Ždrale – housle, Luka Ropret – kytara, kontrabas, Drago Ivanuša – akordeon, piano, Nino de Gleria – kontrabas, cello, Blaž Celarec – perkuse. Vydáno: 2006. TT: 49:30. 1 CD DruGod 005.
Slovinská lidová hudba se sbírala ze země podobně těžce jako naše, také s ní komunisté pořádně zamávali. Krvavé balady, písně symbolizující národní identitu a svobodu, vesnické tance a cokoliv vycházející z křesťanské víry se ocitly v rozporu s Titovým režimem. Oficiální folklórní slavnosti se odehrávaly pod rudými hvězdami, měnily se tradiční kroje, texty se prohýbaly pod nánosem ideologických nařízení. Lublaňský etnomuzikologický institut tehdy pracoval raději tiše – v terénu i při budování komunismu – a bez nároků na veřejné publikování. Nově zrozenému slovinskému státu proto mohl nabídnout do vínku jeden z největších evropských archivů lidové kultury. Odkud čerpat slovinští muzikanti od 90. let tedy měli, kdyby ale věděli, jak na to.
Pak se ovšem Dario Marušic vydal pro rozumy do Anglie a Galície a po návratu sestavil průkopnickou kapelu Istranova. Slovinské folklórní festivaly strhly z pódií rudé hvězdy a ten lublaňský – Druga Godba – se postupně měnil v důležitou tribunu světové world music, kam jeho ředitel Bogdan Benigar zve zářící zahraniční hvězdy. Nezapomíná přitom na domácí muzikanty. V roce 1999 se tu ve skromném posezu představila také zpěvačka Brina Vogelnik.
Rodačka z Lublaně pocházející z rodiny loutkářů, grafiků, kostymérů spojených s lidovým uměním, se v útlém mládí dostala do hudebních archivů, studovala a sbírala zapomenuté písničky. Brzy se u ní vyvinul cit pro jejich nové uchopení: podobně jako mladé anglické folkařky nestojí o autenticitu, přepisuje texty, z mnoha skládá jeden, v melodiích pátrá po nových rytmech a dynamice, drží se akustického doprovodu, ale nebrání se přítomnosti swingujících jazzmenů. Takové bylo i album Mlade leto z roku 2004.
Pasja legenda (Psí legenda) už odráží zpěvaččiny skladatelské ambice, nadále ovšem výrazně inspirované tradicí. Má teplý, přesvědčivý, ve výrazu skromný, neafektovaný hlas. V doprovodu klavíru, houslí, akordeonu, kontrabasu a perkusí se neztrácí, ale ani z něho netrčí, a to i když houslista převede slovinskou melodii do kabaretní rozpustilosti nebo se s kapelou pustí do jazzování. Ve skladbě o nešťastné Ance se divadelně šansonový Brinin projev dokonce převrátí v hardcorový nářez. Vrcholem alba je pak určitě Poljanska balada – slovansky zádumčivá alegorie o psu a jeho štěňatech, houslemi a sborovým zpěvem zdramatizovaná, hladivým zpěvem Briny prožitá do morku kostí.
V Brininých textech teče krev, neopětovaná láska umírá na úbytě, probíhají souboje, loupí se tu, miluje i oslavuje východ slunce. Slyšíme poklidně bublající hudbu dalece vzdálenou oblíbenému folkrockování. Čitelnou, hravou, vynalézavou a dýchající otevřeností.
Body: 4 z 6
