Fabio di Càsola – klarinet, Ruská komorní filharmonie Sankt Peterburg, Juri Gilbo. Text: A, N, F, I. Nahráno: 21. – 23. 7. 2008, Festeburg Kirche, Frankfurt. Vydáno: 2009. TT: 66:33. DSD. 1 SACD Sony Music 88697 37632 2.
Dva Weberovy klarinetové koncerty se společně objevují už od dob LP desek v mnoha různých edicích. Dokonce ani spojení s úpravou klarinetového kvintetu (pro doprovodný smyčcový ansámbl) zde není ojedinělé – vzpomeňme na nahrávku Sabiny Meyer u EMI. Tato edice je tedy zajímavá především z hlediska interpretace. O to se zasloužil jak vynikající a dnes už světově renomovaný švýcarský sólista, tak i doprovodné těleso z Ruska. Na to, že se jedná o komorní filharmonii, překvapuje její docela velký symfonický zvuk. Tím se ocitáme už od prvních taktů v pravé romantické éře. Nahrávka akceptuje od počátku hudební romantismus v pravém slova smyslu – na rozdíl od jiných pojetí, jež se snaží více zdůrazňovat ještě klasicistní sazbu. Výrazová stránka je hlavní předností celé nahrávky. Romantický přístup je zde mnohdy až příliš upřednostněn – některé rychlé pasáže v orchestru jsou dávány legátově, takže občas splývají a ztrácejí svou lehkost, což působí – pro někoho možná ne zcela příjemně – jako „ležérní nadhled“. Obrovský a působivý dynamický rozsah uplatňuje stejně výrazně jak sólista, tak i orchestr. Jejich jednolitost je v tomto směru obdivuhodná!
Fabio di Càsola oslní hned svým prvním neobyčejně jemným nasazením v 1. koncertě . Vedle dokonalé techniky má příjemný, zpěvně nosný tón, který ideálně vyhovuje zvláště lyrickým pasážím. V místech vybočení v 1. větě jsou velmi působivé tajemné dynamické odstíny. Pomalá věta je úchvatnou romantickou básní. Zvláště působivý je dialog sólového instrumentu s výborně hrajícími lesními rohy. Slavné finále hrají všichni s vtipem a šarmem, naprosto neokázale a se strhující muzikalitou. Razantní nástup klarinetisty v 1. větě 2. koncertu je v plné kontinuitě s razancí orchestru. Pomalá věta je opět velkou romantickou sazbou s nevídanou citovou hloubkou, jež je více záležitostí interpretů než díla samotného. Zároveň vtipně respektují i určité prvky anomální, v nichž cítíme Webera – dramatika, například v přerušení hudebního toku ve finále.
Velmi zajímavým doplňkem, ovšem významově plně na úrovni obou koncertů, je Klarinetový kvintet v úpravě pro klarinet a smyčce. Tato úprava je plně na místě a charakter skladby nikterak nenaruší – klarinet je totiž vůči čtyřem smyčcovým kolegům i v originále naprosto dominantní. Poslouchal jsem pro srovnání výtečnou nahrávku původní verze se členy londýnské Akademie pro starou hudbu. Je zajímavé, že ona orchestrální verze v podání výrazově bohatého klarinetisty a petrohradského ansámblu působí „komorněji“ než originál! Vrcholem hluboké lyriky, ovšem bez jakékoliv známky sentimentu, je pomalá věta. Sólista zde, ale i na dalších místech, využívá řady míst k zajímavým zvukovým překvapením. Skvělé muzicírování!
Body: 5 z 6
