Patricia Petibon, Hans-Werner Bunz, Christian Gerhaher, Symfonický orchestr a sbor bavorského rozhlasu, Daniel Harding. Text: A, N, F. Nahráno: 4/2010, Mnichov, Filharmonie Gaisteig. Vydáno: 2010. TT: 61:31. DDD. 1 CD Deutsche Grammophon 477 8778 (Universal Music).
Jednomu z nejčastěji nahrávaných a prováděných děl hudby dvacátého století se u Deutsche Grammophon opět dostalo pozornosti. Kantáta Carmina Burana Carla Orffa byla touto firmou jenom za posledních deset let vydána šestkrát včetně nejčerstvější nahrávky pořízené v dubnu letošního roku v Mnichově pod vedením dirigenta Daniela Hardinga , který se nad širokou oblibou tohoto opusu zamýšlí v krátkém interview otisknutém v bookletu. Nejvíce podle něj na Orffově kantátě uchvacuje mystičnost, monumentalita a propojení středověkých kořenů s hudbou dvacátého století, ale také se nechává slyšet, že je pro umělce jednoduše neskutečně zábavné Carminu hrát. Nutno říct, že s interprety této nahrávky si užije i posluchač.
Francouzská koloraturní sopranistka Patricia Petibon s Danielem Hardingem spolupracovala v roce 2008 na svém prvním albu pro DG, kde zazněly árie Glucka, Haydna a Mozarta. V letošním roce dostála své pověsti interpretky barokní hudby a nazpívala album s áriemi italských barokních mistrů, na kterém nechybí například obligátní Händelova Lascia ch‘io pianga nebo Caldo sangue Alessandra Scarlattiho. Vedle lehkého a jiskřivého sopránu Patricie Petibon působí poněkud nevyrovnaně výkon tenoristy Hanse-Wernera Bunze , který se ve známém a náročném žalozpěvu hořící labutě Olim lacus colueram bohužel potýká s problémy správného vyklenutí fráze a udržení legata. Naopak barytonista Christian Gerhaher , umělecky vychovaný Dietrichem Fischer-Dieskauem, patří mezi ty interprety, jejichž přítomnost na scéně je pro posluchače vždy potěšením. Výsadní postavení má v Gerhaherově diskografii písňová tvorba Schuberta, Schumanna a v posledních letech také Mahlera. Možná právě na písních, které nedisponují takovým dramatickým potenciálem jako árie, se pěvec naučí niternějšímu pohledu, který sahá za hudební strukturu. Díky tomu působí na posluchače Gerhaherův projev propracovaně a vypointovaně do posledního nádechu, ale zároveň také naprosto samozřejmě a přirozeně.
Energický výraz a neustálé napětí dává nahrávce mladý, avšak zkušený dirigent Daniel Harding, o němž se v médiích mluví jako o jednom z nejdynamičtějších hudebníků dneška a který měl jedinečnou možnost studovat u dvou zásadních dirigentských osobností, Simona Rattla a Claudia Abbada. Již v devatenácti letech debutoval s Berlínskou filharmonií, v jednadvaceti se poprvé objevil na festivalu BBC Proms a ve třiadvaceti v Covent Garden. Nejen na tento strmý vstup do hudebního světa by se dala vztáhnout jednoslovná odpověď, kterou kdysi Harding reagoval v interview na otázku, jak by popsal svůj dirigentský styl: „Rychle .“ I na této nahrávce je patrný Hardingův důraz na živé tempo a vyostřenou rytmickou pulsaci, což je posluchači zřejmé již při několika prvních taktech úvodního O Fortuna. V žádném případě však nejde o monotónní lpění na rychlejším pojetí celé kantáty. Vrcholná muzikálnost a interpretační kvalita bavorského sboru a orchestru dává Hardingovi příležitost vyvrátit tvrzení, že méně je někdy více, což by se zejména v případě Carminy Burany a četnosti jejího provádění nabízelo.
Body: 4 z 6
