Tak jako se špičkoví herci vžívají do náročných rolí a studují podrobně své postavy, splynula s bluesovou tradicí i Cassandra Wilson na své exkurzi do mississipské delty, koneckonců se v Mississippi narodila v rodině váženého jazzového hudebníka. Hledání vhodných místních spoluhráčů a inspirativního prostoru k nahrávání bylo korunováno úspěchem ztělesněným osobou Boogaloo Amese (vetchého to pianisty-osmdesátníka, přesto stále s dostatkem energie a nadbytkem životních zkušeností) i Jesse Robinsona , pana kytaristy, někdejšího otcova spoluhráče. Staré vlakové depo v bluesovém městě Clarksdale jistě v minulosti zažilo mnohé, na hluk a nejrůznější zvuky je nepochybně rovněž zvyklé, ale nahrávání? To tu určitě ještě nebylo. Výsledkem je syrový sound nejen v blues You Gotta Move , proslaveném Rolling Stones nebo v Hot Tamales Roberta Johnsona. Pravda, album je jiné, ale rukopis Cassandry Wilson a některé výrazové prostředky, obvyklé na předchozích deskách, zůstávají.
Cassandra Wilson se evidentně vyžívá ve zvuku kytar, často několika, kontrapukticky se prolínajících, sama se kytary občas chopí, aby zahustila harmonie často už tak velmi bohaté. Především ale zůstává excelentní zpěvačkou a nadanou autorkou hudby a textů k téměř polovině písní na nahrávce. Zbytek repertoáru tvoří skladby převzaté mimojiné od A. C. Jobima, Johna Taylora či Boba Dylana. Ve srovnání s předchozím retrospektivním davisovským albem, mapujícím mnohá trumpetistova umělecká období, postrádá Belly of the Sun takovou míru pestrosti, jeho devizou je však právě ona kompaktnost v rámci unikátního stylu.
Cassandra Wilson se dokáže vždy obklopit dostatečně kreativními muzikanty, ať už to byli v minulosti Vernon Reid, Lonnie Plaxico, Dave Holland či Vinx nebo v současnosti letití spolupracovníci Cyro Baptista , Jeffrey Haynes , kytaroví experimentátoři Kevin Breit a Marvin Sewell a mnoho dalších. Multiinstrumentalista Breit sáhne i po omnichordu, banju či mandolíně a rozšiřuje tak barevný rejstřík kapely. Show Me A Love dává prostor bluesově suché kytaře a kvákadlu, Darkness on the Delta je naopak jedinou skladbou, v níž kytaru neuslyšíme, je instrumentována výhradně pro piano v kvasistrideovém stylu a vyzní stejně vtipně jako z věrečná Hot Tamales s rezonátorovou kytarou rozenívanou frenetickým prstovým stylem.
Cassandra Wilson tak dokazuje, že se příliš vážně nebere. My bychom ji však vážně brát měli, neboť v dnešní eklektické době je jednou z nejvýraznějších inspirátorek vývoje moderní nadžánrové hudby.
Vydavatel: Blue Note
Stopáž: 60:10
Nahráli: Cassandra Wilson – voc, g, sardo, Marvin Sewell – g, Cyro Baptista – perc, Mark Peterson – b, Jefrey Haynes – perc, Rhonda Richmond – p, voc, Kevin Breit – bizouki, resonator g. a další
Body: 5 z 6
