Zkuste si to představit: Večer u Mozartů doma v prostorném vídeňském apartmá v Domgasse, Wolfi píše hornová dueta mezi jednotlivými kulečníkovými šťouchy, hrají se karty, muzicíruje se, chvílemi bujará společnost na okamžik utichne a zaposlouchá se do příjemné hudby. Střih. Klan Bachů sedí v pospolitosti při jednom z velkých rodinných setkání, jeden druhého hecuje k vtipnému, možná i lehce nevhodnému prošpikování vážných písní něčím „od podlahy“, zpívá se, sem tam někdo vybuchne smíchy nebo se hašteří. Setkání, život, komunita.
Právě to je esencí debutové nahrávky nedávno založeného ansámblu Jupiter. Jeho členové nás pod vedením svého zakladatele loutnisty Thomase Dunforda zvou k baroknímu komornímu koncertu, jemuž vévodí Vivaldiho hudba, a činí tak v dokonalém souladu jako hezká rodina či blízcí přátelé. Skvěle pracují s energií, takže skladby Rudého abbé nejen zní, ale také mluví a tančí, tryská z nich vášeň, entuziasmus a průzračnost. V dobře promyšlené dramaturgii se třemi sólovými koncerty, několika áriemi a jedním překvapením.
Koncert pro fagot g moll RV 495 je v podání Petera Whelana sametový, hebký, ve zvuku téměř klarinetově sladký, oproti ostřejšímu a ve srovnání s ním agresivnějšímu tónu Sergia Azzoliniho (Naïve, 2010). Pokojnost dodávají skladbě varhany namísto cembala ve druhé větě. Koncert pro loutnu D dur RV 93 si Thomas Dunford vysloveně užívá a s nástrojem vede intimní, vyperlený dialog. Oba interpreti jsou ve staré hudbě zkušenými hráči, největším objevem je pro mě zcela mimořádný violoncellista Bruno Philippe (1993), u něhož se jedná o jedno z prvních setkání s historicky poučenou interpretací a světem střevových strun (Koncert pro violoncello g moll RV 416). Dobře si tohle jméno zapamatujme. Jako barevná gymnastická stuha se mezi koncerty linou árie, jichž se zhostila mezzosopranistka Lea Desandre. Její křehký, místy malinko neučesaný projev vnáší do nahrávky dráždivost a neklid, v hlase občas probleskne zajímavě kovová barva, která se jistě bude postupem času rozvíjet. Podíváme-li se na seznam árií (například technicky obtížná Armatae face et anguibus z oratoria Juditha triumphans nebo emocionálně vypjatá Gelido in ogni vena z opery Farnace) a poslechneme si výsledek, musíme smeknout, protože pěvkyni bylo v době natáčení 25 let. Bylo by chybou nezmínit cembalistu Jeana Rondeaua. V hudebním partnerství s Dunfordem představuje výjimečně nápaditou linku continua, která tu a tam vybíhá z partitury jako nečekaný taneční úkrok, šibalský úsměv. Jejich tvůrčí potenciál je zcela magnetický.
[spvideo]https://www.youtube.com/watch?v=ZxrBSad5FWQ[/spvideo]
Na tomhle snímku je všechno ve správné rovnováze, neslyšíme zde nabubřelá ega, vypjatá tempa ani přehnaný výraz, ale zmiňovanou pospolitost, pohodu a vřelost. Ostatně své motto vtělili interpreti do závěrečné Dunfordovy písně We Are the Ocean, hravé, vtipné, „najazzle“ improvizační. Výsledek? Spousta energie a čiré radosti, které nám připomínají, že klasická hudba je živý, lépe řečeno životodárný organismus. Díky za to.
Jupiter Ensemble, Thomas Dunford – umělecký vedoucí. Text: F, A, N. Nahráno: 11/2018, Théâtre D’Arras. Vydáno: 2019. TT: 78:07. 1 CD Alpha Classics/Outhere Music Alpha 550.
