V roce 2009 zveřejnilo hudební vydavatelství Arta dvojalbum s živými nahrávkami Dvořákových symfonií č. 7 d moll a 8 G dur, doprovázených dalšími skladatelovými orchestrálními díly z let 1877–1880. Aktérem tohoto alba, v českých podmínkách v roce 2009 rozhodně revolučního, byl soubor dobových nástrojů Musica Florea s uměleckým šéfem Markem Štrynclem. První nahrávka Dvořákových symfonických a orchestrálních děl s dobovým instrumentářem české provenience působila tehdy jako provokace, kuriozita i anomálie současně.
Uplynulo dalších deset let, Dvořáka s použitím dobových nástrojů prezentoval už i soubor Collegium 1704 s Václavem Luksem a na přelomu roku 2019 a 2020 spatřilo světlo světa již sedmé album Štrynclova orchestru, tentokrát se skladatelovou 5. symfonií F dur (1875) a programní předehrou Othello z cyklu Příroda, Život, Láska (1892). Interpretační růst je na Štrynclově projektu nepřeslechnutelný. Dokonce natolik, že by si umělci měli položit otázku, zda raději znovu nezaznamenat nejstarší snímky z let 2004 a 2005 se 7. a 8. symfonií.
Poslední album je pro mě po vydařených nahrávkách Novosvětské symfonie a 4. symfonie vrcholem Štrynclova putování za Dvořákovými skladbami v dobovém interpretačním kánonu. Nenapodobitelná jsou již Štrynclova extrémní a ve výsledku rozmáchlá tempa – tak tempově širokodechý snímek 5. symfonie dosud neexistuje (44:08). Proti širokému toku rozmáchlých Dvořákových témat staví Štryncl nervózní agogiku a permanentní proměnlivost temp. Jindy zběžně přehrávaná bukolická 5. symfonie, která nezapře inspirace v symfoniích Schumannových a Mendelssohnových, najednou zaujme svou rozložitou a proporčně vybalancovanou strukturou. Jen mě udivuje, že snímek nenásleduje důsledněji autorův pokyn propojit attacca 2. a 3. větu.
[spvideo]https://www.youtube.com/watch?v=oxDpuOhWhaw[/spvideo]
Ještě větším posluchačským zážitkem je záznam předehry Othello, která uzavírá Dvořákovu orchestrální tvorbu před cestou do USA. Štryncl do interpretace Dvořákovy hudby důsledně vrátil individuální smykování a glissando, které citlivějšímu posluchači sevře žaludek hned ve druhém taktu.
Pokud bych měl komprimovat Štrynclův umělecký vývoj na poli dvořákovské interpretace, postavil bych vedle sebe krotké Symfonické variace z roku 2004 a právě o patnáct let mladšího Othella, jemuž nechybí opulentní zvuk a patřičná nervozita, která z tohoto díla činí jednu z nejzajímavějších skladatelových kompozic vůbec. Mrzí mě, že dramaturgie dvořákovského projektu neklade vedle sebe časově souběžnější díla a nevyužívá zcela časových možností digitálního nosiče. Pokud ovšem měl být cyklus, jemuž k završení chybí už jen snímky 3. a 6. symfonie, postaven na stylovém a výrazovém kontrastu Dvořákových skladeb z různých tvůrčích period, nemohlo se to autorům podařit přesvědčivěji než v sousedství schumannovsko-mendelssohnovské Symfonie F dur a lisztovsky brilantního Othella.
Upřímně se těším na završení celého cyklu. Doufám, že bude doplněn o nahrávky Dvořákových instrumentálních koncertů, serenád a svit, a zvláště symfonických básní, jejichž objevný zvukový svět ve starých nástrojích evokuje skvělá nahrávka Othella. A upřímně si přeji, aby završení Štrynclova projektu nebylo odkázáno na samofinancování a nejistý sběr finančních příspěvků. Vždyť dvořákovské kreace souboru Musica Florea s Markem Štrynclem patří jednoznačně k tomu nejzajímavějšímu z aktuální domácí interpretace klasického českého hudebního kánonu 19. století.
Musica Florea, Marek Štryncl / dirigent. Text: Č, A. Nahráno: 2019. Vydáno: 2019/12. TT: 59:03. 1 CD Arta F10245.
