Je vzácné, když recenzent po boji dobude vrcholu a zjistí, že je natolik spokojen, že nemá co „kritizovat“. A to ani program, ani interpretaci, ani režii, ani design, natož pak produkci, která též zaslouží eminenc. Do posledního detailu promyšlený projekt Josefa Špačka a Tomáše Jamníka je nekompromisní, ale zároveň poslechově vstřícný. Jenže posluchač musí v sobě vzbudit emoční empatii. Je to tedy deska, která vylučuje pasivitu.
Z řady setkání jsem věděl, že jsou to excelentní hudebníci, ale vlastně až nyní mi došlo, jak báječní jsou to komorní spoluhráči. Nicméně na počátku mého potkávání s touto deskou bylo maličké osobní drama. Věděl jsem, že Janáčkova smyčcová kvarteta byla už několikrát atakována buďto aranžéry nebo samotnými hudebníky. Například z prvního kvartetu udělal před časem trio Miloš Štědroň v součinnosti s Eben Triem. Nicméně první poslech Janáčkova Smyčcového kvartetu č. 1 v úpravě Jiřího Kabáta z roku 2021 byl šok. První dojem? Přece nejde předělávat geniální hudbu, místy je to hluché, neuspokojující, čtyři ve dvou… Ale řekl jsem si – nebuď hudebním trilobitem, otevři se, buď pokornější, snaž se být empatický, není to povrchní provokace, zkus to poslouchat s notami v ruce… Nuže věnoval jsem téměř celý den jen Janáčkovi a dospěl k pocitu, že jakkoli spojení houslí s violoncellem nemůže vyvážit zvuk kvarteta smyčců, tak aranžmá přináší nové kvality, nový výklad, dokonce nové pohledy na hudbu. Místy je to zvuk tak motýlově křehký a transparentní, že jsem měl pocit něčeho neuchopitelného, možná až transcendentálního. Nicméně tento svým způsobem krok do neznáma mohl být úspěšný jen kvůli mimořádným schopnostem obou hráčů. Jestliže se tato verze rozšíří a ujmou se jí i jiní interpreti a nebudou mít úroveň pánů Jamníka a Špačka, spadne skladba do propasti. Nakonec jsem si Janáčka užíval. Smyčcový kvartet v duo verzi je rozhodně možný pohled na tuto geniální hudbu, i když se budu vždy rád vracet k originálu. Nicméně velmi bych si přál slyšet v dobré akustice jak originál, tak verzi duo.
Schulhoffovo Duo, jež je jen o dva roky starší než Janáčkův kvartet, je technicky neobyčejně náročné, což ale ve virtuózní interpretaci jen tušíte. Esprit obou interpretů je slyšet hlavně v brilantní Zingaresce, nejpohádkovější je však Andantino, které zahráli nepřekonatelně. (Mimochodem v dedikaci skladatel napsal: „Mistru Janáčkovi z hluboké úcty.“ Jak lépe vyjádřit jeho oddanost svému vzoru.)
Dvojvěté Kleinovo Duo podobně jako Janáček a Schulhoff oťukává svět lidové melodiky, ale jak správně píše Tomáš Jamník ve skvělém sleeve note, skladatel došel dál v rozostřování harmonického těžiště. Kdybych měl zvolit hudbu, která mě v celé nahrávce oslovila nejvíce, byl by to právě Gideon Klein.
Závěr duo desky patří jistotě 20. století – Bohuslavu Martinů. Hráči především neobyčejně citlivě postihli fundamentální charakter hudby. U Dua č. 1 z roku 1927 „fascinace impresionismem a orientálními prvky“, v případě pozdního Dua č. 2 (1958) přehlednost neoklasicismu, stesk a neutuchající láska k domovu. Nahrávka má kromě kvalit, které jsem se pokusil naznačit, i linii, která se vine od první vteřiny do vteřiny poslední – emocionální gradace, která má své odlivy a přílivy, ale je imanentně setrvalá. Až Martinů dal oběma muzikantům prostor pro naplnění všech emocí a prezentace kvalit jejich nástrojů.
Když zmiňuji nástroje, titul je tak totálně promyšlen a doveden k dokonalosti, že se dozvíte i na jaké nástroje hrají, což je u nahrávek české provenience téměř unikátní. Ostatně maximum péče bylo věnováno nejen režii a kvalitě zvuku (poprvé jsem se setkal s prací mistra zvuku Martina Stupky), ale i grafice včetně typografie. Název desky pak je zrcadlem netradiční přílohy – mapy, která punkty symbolicky zobrazuje cesty našich čtyř skladatelů – radostných, smutných i tragických. Je to zajímavý rébus k pochopení kontextu hudby.
Ještě krátce k notám. Schulhoffa, Kleina a zvláště Martinů oba hudebníci zevrubně revidovali. K Martinů Tomáš Jamník dodal: „Druhé duo jsme revidovali notně – jedná se o opravy v řádu několika zásadních chyb (obloučky, jiné noty) na stránku. První duo se snad ani nedá nazvat, že bychom revidovali. Jediné dostupné tištěné vydání je natolik špatné (snad na každé řádce je cca 5–10 chyb), že jsme jej museli udělat kompletně nové. Moc nechápu, že to nenapadlo interprety před námi – dostat se k rukopisům není zas tak obtížné. Jedná se o kompletně chybějící dynamiku v celle nebo chybějící takty v kadenci.“ K dalším skladatelům říká: „Stejně jsme postupovali u Schulhoffa a Kleina. Schulhoff naštěstí neobsahuje tolik chyb, dalo by se říci, že jeho vydání bylo zdaleka nejlepší. U Kleina je specifikum, že se jedná o nedokončené dílo. Také jsme měli rukopis, ten je ale tak obtížně čitelný, že jsme důvěřovali rekonstrukci v tištěném vydání. Dynamiku u obou vět jsme vypracovali dle svého uvážení – též v rukopisu chybí.“ U Janáčka vycházeli z prvního tištěného vydání v roce 1925.
Úroveň titulu je výjimečná nejen v českém, ale i evropském rozměru. Pro Supraphon je to nejen skvělý producentský majstrštyk, ale firma tím získala titul, který by mohl uspět v různých soutěžích, od Gramophonu po Anděl, ovšem jen když budou porotci s dobrým hudebním sluchem otevření a poučení.
Paths
Leoš Janáček: Smyčcový kvartet č. 1 z podnětu L. N. Tolstého „Kreutzerovy sonáty“, Erwin Schulhoff: Duo pro housle a violoncello, Gideon Klein: Duo pro housle a violoncello, Bohuslav Martinů: Duo pro housle a violoncello č. 1, H 157, č. 2, H 371.
Josef Špaček – housle (LeBrun, Bouthillard Guarneri del Gesù, 1732), Tomáš Jamník – violoncello (Lorenzo Storioni, 1784). Produkce: Matouš Vlčinský. Text: A, N, F, Č. Nahráno: 3. – 5. 6. a 30. 6 – 1. 7. 2021, zámek Niměřice. Vydáno: 2022. TT: 66:17. 1 CD Supraphon SU 4304-2.
