Brzy po sobě vyšly dvě nahrávky, na kterých se podílel soubor Collegium 1704: Händel – Mesiáš a Il giardino dei sospiri; obě mají mimořádnou úroveň, v určitých aspektech referenční. Bylo by tedy neprofesionální nebýt aktuální a minout je, proto onen náhodný souběh. V květnu byl deskou měsíce Mesiáš, v červnu Zahrada vzdechů.
Na počátku bude dobré citovat duchovního otce desky Václava Lukse: „Projekt Il giardino dei sospiri má dlouhou historii. Na začátku byla idea vytvořit program s tématem ženských hrdinek ve scénické podobě. Na projektu jsem spolupracoval s režisérem Karlem-Ernstem Hermannem, který chtěl na sklonku své divadelní kariéry vytvořit ještě jeden scénický hudebně-dramatický projekt. Na operu se již necítil dostatečně silný, a tak jsme hledali podobu komorního dramatu. Já jsem nikdy nebyl velkým přítelem programů pěveckých recitálů, poskládaných z jednotlivých árií vytržených z kontextu. Proto jsem navrhl udělat pásmo z kantát, z nichž každá tvoří samostatný uzavřený celek. Karl-Ernst také vymyslel titul Il giardino dei sospiri a já jsem společně s italským muzikologem Giovannim Andreou Sechim začal shromažďovat materiál. Finální výběr jsme pak udělali společně s Magdalenou.“
Nahrávka Magdaleny Kožené Zahrada vzdechů provokuje pozornost diskofila jako vždy tématem, koncepcí, úrovní provedení a tentokrát i labelem. Deska mi připadá jako pohádka s otevřeným koncem. Baroko je sice v její nahrávací kariéře nejčastějším stylovým obdobím, ale v předchozích letech se věnovala něčemu podstatně jinému (Mahler, Ravel a Duparc, Debussy, Cole Porter). Návrat k baroknímu repertoáru si určitě dobře promyslela a jako pouhý posluchač musím dodat – pečlivě připravila a „virtuózně“ provedla.
Vstup je interpretací neoposlouchatelný – nádherná Arianna abbandonata Benedetta Marcella z roku 1727. Jemné proměny emocí jsou tkanivem recitativů, árií a určitě i vkladu orchestru, dokonale připraveného Václavem Luksem. A je zde pro mě uchvacující, duši hladící jedenáctiminutová árie Come mai puoi. Dalším vokálním číslem je árie Ombre, cure sospetti z Atalie (1696) Francesca Gaspariniho. Mostem mezi benátským světem Marcella a naturalizovaným Římanem Gasparinim je Sinfonia z Marii doloraty (cca 1723) Leonarda Lea, představitele Neapole, dalšího hudebního magnetu Itálie 1. poloviny 18. století.
V posledním pětiletí pozoruji slyšitelný růst kvality orchestru Collegium 1704. Pečetí k tomuto tvrzení je tato nahrávka. Když jsme u „vzdechů“ a jemných afektů, je jimi prolnuta jistě celá deska, ale velmi silně jsem diskrétní textové akcenty vnímal například v mně neznámé kompozici Leonarda Lea Or ch’é dal sol difesa (Angelica e Medoro, vytvořeno po roce 1730).
Došel jsem ke konci desky a zároveň jejímu vrcholu – světu Georga Friedricha Händela. Dramaticky se proměňující orchestrální Sinfonia z Agrippiny, HWV 6 (1709-1710), jejíž provedení patří mezi nejlepší, které jsem slyšel, je předjímkou, ba přímo jakoby integrálním úvodem k následující kantátě Qual ti riveggio, oh Dio, HWV 150 (1707). Jakkoliv je celý program homogenní a v podstatě jakýkoliv track si pustíte, stojí to za to, tak hlavně kvůli tomuto Händelovi musíte desku mít a do symbiózy jedinečné hudby v jedinečné interpretaci se proposlouchat. Určitě i vy při každém dalším setkání naleznete něco nového. Co se týká paní Kožené, zralost, znalost, propojenost a posvěcenost jsou v každé frázi. Hudba a text jedno jest. Ve vrcholných okamžicích Lea a Händela mi připomněla Marii Callas, neboť podobně jako ona dala v tu chvíli v některých vrcholech přednost totální výrazové, skoro drsné naléhavosti; vyjádření podstaty textu před pouhým dokonalým zpěvem, jenž by byl jistě krásný, leč bezduchý. Zvláště k árii Si muora se budu vracet často. Tady by se dalo čekat, že hudba skončí, ale múza vedla geniálního Händela k nečekanému konci v recitativu Ecco, gelide labbra… Až potom si můžete vydechnout.
Když jsem zmiňoval Collegium 1704, byl to jen náznak reality. Skutečnost je taková, že tím, jak pan Luks neústupně dbá na kvalitu každého nástroje, každé nástrojové skupiny a kvůli své zvukové představě zve řadu zahraničních špičkových muzikantů, jsou jednotlivosti i celek technicky na nejvyšší možné úrovni. Jenže nad to vše je hra collegia vřelá a má, řekl bych, specifickou barevnost, kterou neumím pojmenovat (bojím se použít slova „česká“). Protože jsou všichni tak dobří muzikanti, jsou lahodná i sóla (viz housle koncertního mistra, dle bookletu je to Ivan Iliev).
Vím, že Magdalena Kožená nechodí vyšlapanými cestami a je asi docela tvrdohlavá (podotýkám, že její osobní život a povahu neznám). Většinou mě potěší filozofií nahrávek, dramaturgií svých koncertů, jasnými názory nejen na hudbu, ale i na společnost (viz například projekt ZUŠ Open). Od 2. poloviny 90. let, co ji nesoustavně pozoruji, jsem psal o řadě nahrávek – od bachovských árií, které byly spjaty s počátkem její světové kariéry v roce 1997, přes rybovskou desku, Songs My Mother Taught Me, Le belle immagini po Love Songs či Lettere Amorose… Vždy mě něčím překvapila a tentokrát tomu nebylo jinak.
Na Zahradě vzdechů mě zarazilo jediné. Se spojením angličtiny a italštiny jsem se dosud setkal jen u regionálních italských labelů. U firmy s globálními ambicemi je to spíše výjimečné. Že by „Head of Marketing“ Pentatone Silvia Pietrosanti šetřila na nepravém místě?
Na závěr si dovolím poněkud obecnější glosu, která se dotýká této desky jen nepřímo. Zajímavým signálem je, že Il giardino dei sospiri je dalším titulem Magdaleny Kožené, který nevydal Deutsche Grammophon, firma, s kterou byl její život smluvně propojen od roku 1997. Důvodem jsou prý finance, kdy DG chtěla šetřit na vzniku projektu. Dovolím si výjimečně spekulaci. Možná v tom hraje roli únava z více než dvacetileté komunikace, která jistě nebyla vždy jednoduchá, skutečnost, že produkce DG nebyla schopna docenit uměleckou potenci nabízeného projektu, rozhodnutí zpěvačky věnovat s pocitem svobody nadále svůj čas jen pro ni důležitým myšlenkám, a tak dále, a tak podobně. (Jsem velmi zvědav, jakou hudbu vydá paní Kožená u DG v budoucnu, pakliže k tomu vůbec ještě dojde…) Svou roli může hrát i skutečnost, že pozice sublabelu Archiv Produktion je dnes zcela jiná (neboli horší) než před dvaceti lety v éře legendárního vedoucího manažera Petera Czornyje. Jelikož dnes ve vydavatelském podnikání nadnárodních firem je svorníkem všeho zisk, přes nějž například vnímám návrat Lang Langa (DG vydává podstatně zajímavějšího Trifonova nebo Lisieckého) a například angažování Jóhanna Jóhannssona či Mari Samuelsen, některé slavné projekty, série nebo loga gramofonového světa jsou buďto v chaosu, nebo se staly archivem. Velké firmy jako třeba DG nebo sesterská Decca sice mají značnou ekonomickou a někdy i umělecky odvážnou sílu (exemplární případy z poslední doby – islandský pianista Víkingur Ólafsson, velký prostor pro Českou filharmonii), ale globálně kvůli svému totálnímu zaměření na zisk se nebezpečně přibližují ke hraně tvůrčí stagnace. Bouřlivý vývoj se většinou děje jinde. Slogan „DG is classical music“ má tedy určité mantinely. Nedivím se, že když chce Magdalena Kožená vydat něco, na čem jí eminentně záleží, dá přednost sice marketingově slabší, leč flexibilní a energií pulsující menší firmě, jako je Pentatone…
Magdalena Kožená – mezzosoprán, Collegium 1704, Václav Luks – dirigent. Text: A, I. Nahráno: 9/2018, Kostel sv. Anny, Praha. Vydáno: 2019. TT: 81:44. SACD Pentatone PTC 5186 725.
