Československý jazzrock – Energit, Mahagon, Impuls, Combo FH

Nahráno: 1973 – 1986, reedice a bonusy. Vydáno 2008. 7 CD Indies Happy Trails (distribuce Indies).

Psát o jazzových reedicích je vždy trochu ošidné, protože často kromě katalogové dokumentárnosti a zašedlé vzpomínky na „nestárnoucí evergreeny“ nemají co nabídnout. Hudební průmysl se to snažil změnit oprašováním dříve nevydaných archivních, mnohdy spíš kuriózních snímků, jejich záznamem na kapacitně flexibilnější médium CD, vydáváním všelijakých luxusních kompletů. Přesto i takové sběratelské skvosty lze dělat dobře a špatně. Počin brněnského vydavatelství Indies Happy Trails je rozhodně ten první případ: v nebývalé šíři se pustilo do archivů Supraphonu i soukromých sbírek a vytvořilo kompaktní a ucelenou edici Československý jazz rock .

Celkem sedm disků přináší (až na výjimky) vše, co v 70. – 80. letech nahrály skupiny Energit , Mahagon , ImpulsCombo FH . Už tento rozptyl umožňuje pochopit, co všechno se v dané době mohlo pod škatulku jazzrocku schovat. Většinou instrumentální žánr byl útočištěm pro přemýšlivější rockery i mladší jazzmany s chutí objevovat nové, a v rozmezí asi deseti let se tak v Československu vytvořila atmosféra tvůrčího pnutí, která mohla obohatit obě strany. V dané politické konstelaci se výsledek mohl stát i relativně komerčně úspěšný, ačkoli by to za normálních (svobodných) poměrů asi nebylo tak samozřejmé.

Původní, hardrocková tvář Energitu v kompletu bohužel zachycena není (ani v bonusech), součástí jsou až známá řadová alba z doby, kdy Luboš Andršt pod vlivem Johna McLaughlina přivedl do kapely jazzové muzikanty (Viklický, Ticháček). Rozdíl mezi deskami Energit a Piknik je markantní, druhá uvedená nahrávka je koncepčně rozmanitější, hlavně díky aranžérskému vkladu Milana Svobody (dechová sekce) i častějším funkovým riffům. Z kuriozit zaujme bluesrockové demo téměř zapomenuté spolupráce s Vladimírem Mišíkem a v bookletu Andrštovo vyznání, proč nechtěl znovu vydat i záznam z Bratislavských jazzových dní 1978 (technicky i interpretačně prostě nebyl kvalitní).

Členové Impulsu dospěli k fúzi spíše z druhé strany; šlo o jazzové muzikanty, kteří se nechtěli nijak jazzu vzdávat, jen jej doplnit o rockovou estetiku. Podle slov pianisty Pavla Kostiuka chtěli pokračovat tam, kde skončilo druhé Davisovo kvinteto. Ve skutečnosti tím asi nemyslel takzvaný Lost Quintet (Shorter, Holland, Corea, Davis, DeJohnette), který tehdy nic oficiálně nevydal a byl stále poměrně „free“, ale přímočařejší projev Bitches Brew. Ačkoli srovnání kulhá, Impuls se v českém prostředí v mnohém dokázal vymezit (moravská melodika, spojení kytara-trubka, lpění na kontrabasu místo baskytary, kreativní, i když okolnostmi vynucené použití basového syntezátoru).

Mahagon baskytaristy Petra Klapky se vydal cestou zpívaného jazzrocku se znatelnými vlivy Blood, Sweat & Tears, Chicaga či Tower of Power. Klapka si k tomuto účelu vybral Zdenu Adamovou z C&K Vocalu a muzikanty (Kocáb, Pavlíček), které už si dnes s jazzem moc nespojujeme. Adamová byla ve své době mimořádný zjev, což dokazuje zejména ve vokálních improvizacích a duetech s Lubošem Pospíšilem a platí to hlavně o prvních SP z let 1976 – 1978. Na druhém LP (1980) už se přece jenom zbytečně stylizovala do projevu Marie Rottrové a Mahagon k prostšímu písničkovému výrazu.

Fikejzovo Combo FH by si dnes s „jazzem“ asi spojil málokdo, přesto s ním začínalo (než se posunulo spíše k novovlnému rocku). Na totalitní scéně jejich humor a ironie působily jako zjevení, ale co víc, jejich specifika (třeba fagot a klarinet na pozadí programmingu a clavinetů à la 80’s) nezní přihlouple, ale i dnes svěže, což se o mnoha protagonistech ryzího jazzrocku říct nedá.

Předností řady je snaha o úplnost a dokumentární přesnost: tedy nejen řadová LP, ale dnes dávno zapomenuté SP a EP desky a četné nevydané bonusy umožňují udělat si velmi podrobný obrázek o vývoji jednotlivých seskupení, hledání vlastního výrazu a leckdy i odboček do slepých uliček. Co chybí? Snad jen snaha o přesah do současnosti, aktualizace. Nedělám si iluze, že by nejmladší generace chtěla poslouchat jazzrock – i když má co nabídnout. Co třeba remix? Pak už by šlo o reedici takřka dokonalou.

Body: 5 z 6

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější