Česká filharmonie, Symfonický orchestr Československého rozhlasu, sir Charles Mackerras. Produkce: Matouš Vlčinský. Text: Č, A, N, F. Nahráno: live i studiově v letech 1982 až 2009, Rudolfinum, Praha. Vydáno: 2010. TT: 52:25, 52:42, 69:54, 78:00. DDD. 4 CD Supraphon SU 4042-2.
Druhé z dvojice alb, kterou pohotově vydalo naše nejstarší vydavatelství Supraphon koncem minulého roku k uctění památky sira Charlese Mackerrase , je věnováno dvěma skladatelům, jejichž tvorbu přední světový dirigent, někdejší soukromý žák Václava Talicha, propagoval po celý svůj život – Janáčkovi a Martinů. Zvláště Janáčka si velmi vážil a seznamovat s jeho tvorbou považoval za jeden ze svých vrcholných životních úkolů. Přitom nelze přehlédnout jeho aktivity další. Sir Charles byl totiž jedním z nejvšestrannějších dirigentů. Jeden příklad z poměrně nedávné doby, tedy z období krátce před jeho smrtí: vynikající nahrávky vybraných Mozartových symfonií v podání Skotského komorního orchestru, v intencích současných trendů plně uspokojující, získaly světová ocenění! Počet Mackerrasových nahrávek pro světové labely je udivující a bylo by velmi obtížné sestavit z nich plně vyčerpávající katalog. Ač k nám často jezdil, ve studiu Supraphonu se objevil relativně velmi pozdě – až v roce 1981 a nikoliv s Janáčkem, nýbrž s Bohuslavem Martinů – šlo o vůbec první nahrávku Řeckých pašijí. Nynější album Mackerrasovy operní komplety nezachycuje, a tak z díla Martinů obsahuje nahrávky dvou slavných orchestrálních děl, jež Mackerras pořídil rok po Řeckých pašijích s tehdy Symfonickým orchestrem Československého rozhlasu . Srovnáváme-li tyto nahrávky Dvojkoncertu a Fresek Pierra dela Francesca se skvělými filharmonickými snímky Karla Šejny a Karla Ančerla z konce padesátých let, jistě nepřeslechneme, že Mackerras přistoupil k těmto partiturám s relativně mírnějším nasazením a s vyzvednutím jejich lyrického náboje. Výkon rozhlasových symfoniků je úctyhodný. Další partitura Martinů byla pořízena už s filharmonickými tělesy (Pražský filharmonický sbor tehdy působil ve svazku České filharmonie). Šlo o Polní mši – v tomto albu můžeme znovu obdivovat dokonale vypracovanou zvukovou stránku i výtečný výkon barytonisty Václava Zítka . Poslední období Mackerrasovy umělecké dráhy zastupuje dynamicky i technicky zajímavý snímek suity z opery Julietta (zpracované před lety Zbyňkem Vostřákem), ve studiu pořízený v roce 2009.
Podobně jako v prvním albu věnovaném Smetanovi a Dvořákovi převažovaly nahrávky druhého z nich, tomuto druhému albu dominuje Janáček. V roce 1984, kdy Mackerras pořizoval s Českou filharmonií svůj první český janáčkovský snímek – Glagolskou mši , měl už za sebou výtečnou janáčkovskou diskografii jinde – v prvé řadě komplety pěti vybraných oper s Vídeňskými filharmoniky a sólisty (většinou českými) pro firmu Decca, ale i řadu děl orchestrálních a komorních. Novější janáčkovské snímky v tomto albu jsou většinou live-nahrávky z koncertů České filharmonie. U vídeňského Tarase Bulby či Sinfonietty , zvukově ušlechtilých a dokonalých, jsem postrádal větší janáčkovský drive, přesvědčivější zdůraznění jeho příznačné hudební řeči. Tu Česká filharmonie právě zde ovládá dokonale! Její spojení s Mackerrasem přineslo výsledek takříkajíc ideální, který může být do budoucna – podobně jako nahrávky Ančerlovy – vzorový. Ač sir Charles nikdy nezapomněl připomenout životní význam, jaký měl pro něho Václav Talich, dokázal být i k svému milovanému učiteli velmi kritický, konkrétně k jeho známým a bohužel ne příliš šťastným instrumentačním retuším. Známou „Talichovu“ Suitu z Lišky Bystroušky oprostil od oněch retuší a vystavěl partituru přesně podle originálu. Výsledek je velmi zajímavý a po letech dává plně za pravdu Janáčkovi. Album je díky janáčkovským aktivitám sira Charlese velmi zajímavé i z hlediska dramaturgického. Obsahuje díla málo hraná či dokonce neznámá, například suitu Schluck und Jau či původní předehru k opeře Její pastorkyňa – Žárlivost . Editoři zařadili i orchestrální části z Mackerrasových operních kompletů Šárky a Káti Kabanové (z ní pak i škrty, které v těchto projektech sir Charles vůbec poprvé otevřel). Šťastným završením celého alba je vložené DVD s Mackerrasovými koncerty a vůbec poslední rozhovor se sirem Charlesem Mackerrasem, který s ním v jeho londýnském bytě pořídil autor textu v bookletu Petr Veber . Supraphon zaslouží za tuto dvojdílnou kompilaci pochvalu. Jedná se o počin s dopadem celosvětovým hned ze dvou důvodů: jednak prezentuje Mackerrasovo umění v pozoruhodné šíři a všestrannosti, jednak přispívá k důstojné a účinné propagaci tvorby základní čtveřice představitelů české národní hudby.
Body: 5 z 6
