Charles Mingus – kontrabas, Eric Dolphy – alt saxofon, flétna, basklarinet, Johnny Coles – trubka, Clifford Jordan – tenor saxofon, Jaki Byard – piano, Dannie Richmond – bicí. Nahráno: live, 18. 3. 1964, Cornell University, Ithaca, New York. Vydáno: 2007. TT: 134:25. 2 CD Blue Note 3922102 (distribuce EMI).
Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní. Tato moudrost platí i v jazzové diskografii a lze ji bez problémů vztáhnout i na tento dříve neznámý koncertní záznam, pořízený 18. března 1964 na Cornell University v Ithace.
Pro nahrávku by mohlo být příznačné svědectví Mingusova trombonisty Jimmyho Kneppera (u kapelníka opakovaně v letech 1949 – 1978) o tom, jak leader zuřil, když zjistil, že si v jeho legendárních workshopech sklonku 50. let někdo dělá poznámky na notovém papíře: vyžadoval naprostou spontaneitu, založenou na dokonalé znalosti terénu a spřízněnosti s obvyklými postupy. Ty se v hojné míře nabízejí i v telepatické souhře tohoto sexteta: jsou to změny tempa i metra, záliba v kontrapozici dvou- a třídobého cítění, ritenuta nebo acceleranda, hlasité hecování a neskutečný tah rozlehlých, někdy až půlhodinových kreací, které jsou stejně neopakovatelné jako v těsné časové blízkosti probíhající vrcholné výkony kvarteta Johna Coltranea.
Rovněž se tradují historky o tom, jak basista dokázal nevybíravě vynadat publiku, pokud se mu jevilo jako snobské. Zde se naopak zdá, že s dychtivými studenty (dnes dědečky a babičkami) neměl problém a mohl se nerušeně ponořit do svých nadčasových vizí, plout na vlnách bouřlivých i klidných a být za to odměňován v příhodných okamžicích upřímným potleskem.
Zasluhují si jej všichni. Jaki Byard už jen za matoucí úvodní klavírní sólo Aftw You ve stylu stride-piana, jehož byl přímo velmistrem. Jaká proměna nastane, když pokračuje Mingus kontrabasovou lahůdkou, oplývající pověstnými pizzicato-driblingy, Sophisticated Lady , vypovídající o vřelých citech k Ellingtonovi, které vyvrcholily o 10 let později vlastní skladbou Duke Ellington`s Sound of Love na u nás známém albu Passions of a Man . Teprve od třetího čísla programu se uplatní i další členové zájezdového sexteta: dva z nejvěrnějších, bubeník Dannie Richmond a virtuózní multiinstrumentalista Eric Dolphy , zde především mistrně zvládající basklarinet, a naopak hudebníci sice kompetentní, ale najatí jen na tuto příležitost, plus legendární koncert v newyorské Town Hall o 17 dní později a následující dubnové evropské turné – trumpetista Johnny Coles a tenorsaxofonista Clifford Jordan . Jestli byl až do loňska považován za vyvrcholení činnosti této krátkodobé, ale vynikající formace zmíněný Town Hall Concert , je nyní vše jinak. Teprve zde můžeme jaksepatří vychutnat jak klasické kusy, Fables of Faubus , Orange Was the Color of Her Dress či Strayhornův „A“ Train , tak premiéry Mingusových opusů Meditations a So Long Eric . Druhý z nich se stal nechtě rozloučením s opravdovým gigantem moderního jazzu; Dolphy se už z turné, jež mělo být počátkem jeho delšího pobytu v Evropě, nevrátil. Zemřel v Berlíně 29. června 1964. Koncert na Cornell University končí v oblíbených třech čtvrtkách; dost možná jako přídavky zazní dva převzaté kousky – rozverná When Irish Eyes Are Smiling a díky Dolphyho flétně nadýchaný Jitterbug Waltz . Bez přehánění objev desetiletí.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
