Je jasné, že Potter v jistých fázích vstřebával výše zmíněné influence, jeho saxofonový styl je však dnes vysoce specifickým destilátem těchto ingrediencí, doplněný o nemalou dávku improvizační invence, intelektu i emocí. Rovněž kompoziční schopnost Potterovi nescházejí. Jednotlivé opusy napsal s jednotlivými inspirátory (a zároveň adresáty svého vděku) na mysli. Třeba Eurydice zachycuje podobnou atmosféru, jakou známe z uhrančivých Shorterových kompozic a provedena je pochopitelně na sopránsaxofon, přímočařejší High Noon pro Eddie Harrise je napsán na základě jeho legendárního Freedom Jazz Dance , ovšem v lichém metru.
Body and Soul na basklarinet v dialogu s vynalézavým kontrabasem Scotta Colleyho je tím nejvhodnějším projevením vděku Hawkovi, totéž platí pro veselý Sun King věnovaný rytmickému králi Newkovi . Přes svoji metrickou komplikovanost dokonale plyne.
Potterovy experimenty s metry a rytmy jsou vůbec poznávacím znamením jeho současné (i dřívější) tvorby. Tento trend jistě prohloubilo saxofonistovo angažmá v kvintetu Dava Hollanda, který se v nejrůznějších lichých metrech vyžívá. To stejné lze ale říct o Potterových spoluhráčích na albu Gratitude . Rytmika Colley – Blade a pianista Kevin Hays , jehož voicingy jsou hustší než pět let starý a cukernatý med, si s nimi pohrávají s absolutní přirozeností a nadhledem.
Leaderova hra je všechno, jenom ne nuda. Ať už sám, v duu, triu nebo s kompletní kapelou a na jakýkoliv nástroj, neomrzí a srší nápady. Závěrečné sólové provedení What's New věnované současné generaci muzikantů jen uzavírá sedmdesátiminutovou story o tom, kdo dnes v této generaci udává krok.
Vydavatel: Verve
Stopáž: 71:29
Body: 5 z 6
