Chris Potter – soprán a tenorsaxofon, basklarinet, Craig Taborn – klavír, David Virelles – preparované piano, celesta, harmonium, Larry Grenadier – kontrabas, Eric Harland – bicí. Nahráno: 9/2011, New York. Vydáno 2013. TT: 63:37. 1 CD ECM Records 2258.
Chris Potter patří již delší dobu mezi špičku přinejmenším amerických jazzových saxofonistů. Proslavil se v souborech hvězdných hudebníků, jako jsou třeba Dave Holland, Paul Motian či Steve Swallow, ale i sám jako leader vlastních formací dokázal, že má rozhodně do diskursu současného jazzu čím přispět (viz například pozoruhodnou desku Ultrahang , 2009). Natočit nové album s producentem Manfredem Eicherem pro jeho label ECM byla pro Pottera rozhodně výzva a pravděpodobně i zajímavý marketingový krok zapadající zřejmě do plánu zařadit se mezi onu nekonfliktní a poněkud akademickou jazzovou „smetánku“ spojenou s tímto vydavatelstvím. Nutno říci, že mu vyšel velmi slušně. Potter je ostatně v katalogu ECM zastoupen už mnohokrát jako sideman, takže v jeho případě nejde o výrazném vykročení do nových sfér příliš hovořit.
A o nevykračování do nových sfér je ostatně i většina obsahu tohoto alba. Jedná se o vynikající sestavou hudebníků skvěle zahraný moderní jazz, který je vyrobený tak, aby se nám, současným posluchačům, zkrátka bez problému líbil. Nehraje na nějakou staromilskou bopovou notu a umí do sebe integrovat i stylově odlišnější prvky, například evropsky klasicizující přednes či třeba kreace s celestou nebo se surovějším preparovaným klavírem od jinak podstatně avantgardnějšího klávesisty Davida Virellese (jeho vlastní tvorbu stojí rozhodně zato prozkoumat více). Nosný je tu samozřejmě především projev Pottera s dechy povětšinou lyricky vyprávějícími, jindy výrazově lehce agresivnějšími, avšak vždy pracujícími velmi melodicky a zároveň s přehledem o harmonické výstavbě celkové kompozice.
Rytmika zde funguje spolehlivě a citlivě, a pokud ji budeme chápat z hlediska klasického jazzu současně i s klavírem (zde tedy občas se dvěma, Virellese i Taborna), vznikají zřejmě nejzajímavější momenty právě tehdy, když musí hrát sama – když jí Potter ponechá větší prostor k vlastnímu životu. V tu chvíli se kolektivní improvizace rozběhne často mnohem osobitěji, společná kouzla tandemu prvotřídních pianistů ve skladbách Wayfinder , Nausikaa či v ryze klavírní minimalistické dvouminutovce The Shades patří mezi nejsilnější, nebo rozhodně nejoriginálnější pasáže celého snímku. Některému posluchači může pak přijít škoda, že na tyto myšlenky Potter více nereaguje i svým vlastním projevem, přinejmenším rovnocenná skupina fanoušků bude ale určitě zase spokojena s převládajícím stylem a atmosférou, které kvintet tvoří v plném složení konstantně jak v groovovějších skladbách, tak v těch baladičtějších.
O zvukové stránce nahrávky je v případě titulů z produkce ECM celkem zbytečné hovořit. Stejně, jako v podstatě vždy, je nám tu předložen zvuk dokonale zaznamenaný i zpracovaný dle „evropsky“ konzervativních zásad labelu. I tento po mnoho let opakovaný osvědčený „zvukový háv“ Potterově nahrávce zajistí určitě více než dostatečný ohlas, přestože moc objevného či osobitého ve své podstatě nepřináší.
Body: 4 z 6
