Christian Scott – trubka, Matthew Stevens – kytara, Milton Fletcher – klavír, Kris Funn – kontrabas, Jamire Williams – bicí. Nahráno: duben 2009, Englewood Cliffs, USA. Vydáno: 2010. TT: 68:22. 1 CD Concord Jazz (distribuce Universal Music).
Americký trumpetista a skladatel Christian Scott je v našich zeměpisných šířkách osobností stále ještě poměrně neznámou. Scott (1983) patří k té nejmladší, teprve nastupující generaci amerických jazzmanů. Pochází z New Orleans, které je tradičně vnímáno jako kolébka jazzu, dnes má ovšem pozoruhodný význam jako rodiště výrazných jazzových talentů (připomeňme jména jako například Wynton Marsalis, Terence Blanchard či Nicholas Payton). Scott začal hrát na trubku ve dvanácti letech a brzy se etabloval na jazzové scéně (zde sehrála rozhodující roli jeho spolupráce s vlastním strýcem, veteránem z Jazz Messengers, Donaldem Harrisonem), načež jeho kroky logicky vedly do Bostonu na Berklee. Zatím asi největším úspěchem Christiana Scotta je nominace na Grammy za jeho debutové album u labelu Concord Jazz Rewind That (2006).
Scottova aktuální nahrávka Yesterday You Said Tomorrow je s jistotou jeho prozatím nejpropracovanějším a nejniternějším hudebním projektem. Scott si zde vytyčil náročný cíl, programově a zvukově se přiblížit magickým nahrávkám ze 60. let (jako inspirační zdroje Scott uvádí Davisův druhý Quintet, Coltraneův Quartet, Minguse či z druhého břehu Jimiho Hendrixe nebo Boba Dylana), zároveň však zůstat v hudebních souvislostech té nejsoučasnější současnosti. Nutno zdůraznit, že tohoto cíle se Scottovi podařilo úspěšně dosáhnout též díky výrazné pomoci legendárního zvukového inženýra Rudyho Van Geldera , který v tomto ambiciózním projektu představuje mimo jiné pojítko se zmiňovanou tradicí (viz jeho proslulé nahrávky pro label Blue Note).
Album má celkem zajímavou dramaturgii. Úvodní tři skladby jsou vzájemně dosti kontrastní, což vysvětluje jejich odlišné autorství. Následuje blok sedmi Scottových vlastních kompozic, které působí dosti konzistentně, až trochu na způsob suitového cyklu. Na druhou stranu se při soustředěném poslechu vkrádá jistý pocit jednotvárnosti. Vesměs všechny Scottovy skladby jsou ztěží zapamatovatelné, melodie zde má jaksi podřadnou roli, také jednotlivé sólistické či improvizační výkony spíše slouží celku. Důraz je především kladen na celkové vyznění, atmosféru, náladu a témbry. Až téměř ve stylu ECM. Scott se snaží především o zřetelnou výpověď svého nitra, jeho hudba je jeho subjektivním pohledem na svět, na stále existující bezpráví a různé kontroverzní otázky a problémy (již z názvů snímků jsou patrné jeho politické názory a společenské souvislosti). Tato umělecká a sociální vyzrálost až udivuje vzhledem k autorovu věku. V tomto smyslu Scottova deska navazuje třeba i na „protestjazzové“ album Maxe Roache a Abbey Lincoln Freedom Now Suite apod. Pro Scottovy skladby je typická zadumaná, místy melancholická nálada, v improvizacích ale Scott přináší expresivně syrové, až agresivní momenty. Trubka mu je prostředkem k „vykřičení“ či k jinému zdařilému přenosu emocí a pocitů.
Z převzatých příspěvků zaujme především The Eraser , což je coververze hitu Thoma Yorka (Radiohead) z jeho stejnojmenné sólové desky. Zde upoutá složitá metrorytmika či originální „chrastivý“ zvuk v doprovodu. Jazzové coververze od britských Radiohead jsou v poslední době dosti populární (viz např. zapracování Brada Mehldaua). Podle mého názoru nejzdařilejším snímkem alba je kompozice kytaristy Matthew Stevense After All , která výtečně evokuje spolupráci Davise a Shortera ze 60. let. Vyniká táhlým tématem (v unisonu trubky a kytary) nad složitou figurou v kontrabasu a Scott zde svým sólem výtečně navazuje na to nejlepší z Davise, hraje málo tónů, jeho fráze jsou velice vláčné a sofistikované.
Z celé nahrávky vyčnívá její iniciátor Christian Scott jako její spiritus agens, je to výtečný improvizátor, jde vkusně po čisté hudbě a zdařile pracuje s témbrem svého nástroje (střídá open trubku s davisovským dusítkem harmon). Z dalších členů jeho formace zaujme především kytarista Matthew Stevens (připomíná ponejvíce Rosenwinkela, Frisella a Dorůžku) a výbušný bubeník Jamire Williams , kterého u nás můžeme znát i z jeho spolupráce s klavíristou Jacky Terrassonem (JazzFest Brno 2005).
Scottova nahrávka je poctivou výpovědí přemýšlivého a umělecky vyzrálého muzikanta, o kterém v budoucnosti s jistotou ještě uslyšíme.
Body: 5 z 6
