Christian Wallumrød – piano, harmonium, Eivind Lønning – trubka, Gjermund Larsen – housle, viola, Tanja Orning – cello, Giovanna Pessi – barokní harfa, Per Oddvar Johansen – bicí, perkuse. Nahráno: 6/2009. Vydáno 2009. TT: 61:11. 1 CD ECM 2118 (distribuce 2HP Production).
Podobně jako na absurdní drama nebo abstraktní malbu nelze ani na hudební díla norského klavíristy Christiana Wallumrøda vztahovat obecná měřítka; je to mikrosvět natolik osobitý a neobvyklý, že si pojmy diktuje sám. Nové album pianistova sextetu se jmenuje Fabula Suite Lugano a rozvíjí představu komorní muziky duchovního, snad až meditativního rázu se silnou skandinávskou notou a kořeny ve švédských lidových písničkách. Spíš než žánrové zařazení či hráčskou charakteristiku je tu potřeba zkoumat věci jako pohyb, směr, otevřenost nebo čas.
Narozdíl od Wallumrødových posledních alb se tato svita sestává z osmnácti miniatur, ve kterých se šestice rozjímajících a rozněžněných lyriků chvílemi mění v sopky na pokraji erupce a rozdmýchává ohně v pochmurné a roztěkané zvukové krajině. Ty náhlé změny nálad přitom souvisí s komplementaritou, na které klavíristova hudba stojí; sextet pokaždé nejprve zapustí několik kotev, které pak na improvizovaných plochách postupně zdvihá a spojuje věci na první pohled zdánlivě protichůdné. Stejně jako když usiluje o syntézu odkazu dávného evropského baroka s atmosférou, která v současném proudu skandinávské muziky představuje patrně nejortodoxnější konfesi ryzího vyznání labelu ECM a jeho pověstného zvuku.
Dalším stěžejním bodem je udržení kontinuity v rámci Wallumrødovy sestavy; oproti předchozímu albu The Zoo is Far tu nicméně citelně chybí trumpetista Arve Henriksen, jehož místo zaujal Eivind Lønning . Protože jde o těleso s velmi křehkou komunikací a úzkými hráčskými vztahy, lze jen doufat, že klavírista si byl vědom rizika obměny sestavy. Vztah s norskou folkovou tradicí nicméně i nadále udržuje špičkový koncertní houslista Gjermund Larsen a živou linku s minulostí zase představuje Giovanna Pessi , jejíž barokní harfa oproti současným nástrojům pracuje s jinými rozsahy i spektrem barev. Však ji také Wallumrød soustavně používá bezmála deset let od té doby, co nástroj poprvé objevil v rukou Finky Iry Haarla.
Wallumrød se tentokrát více vzdálil od svého oblíbeného žánru norských žalmů a luteránských chorálů, posílil naopak vazbu na hudební minimalismus, moderní evropskou klasiku v duchu Oliviera Messiaena či Györgyho Kurtága anebo preparovaného piana à la John Cage. Patrné je i jeho stále větší zaujetí možnostmi individuální improvizace nebo obdiv k hudebně citovanému Mortonu Feldmanovi či Scarlattiho sonátám.
O tom, že jde opět o hudbu maximálně autorskou, soběstačnou, krásnou, smutnou, ale i do sebe uzavřenou či leckomu nepřístupnou, nemůže být pochyb. Je ale otázka, zda se (mimochodem i v Česku hojně početná) skupinka Wallumrødových skalních posluchačů tentokrát nenechá odradit absencí promyšlenějšího konceptu, který stmeloval pianistovy předchozí snímky. Fabula Suite Lugano je totiž svým způsobem živá nahrávka improvizačního workshopu hráčů, kteří sice přemýšlejí ve stejném duchu, možná ale tentokrát nemají dost silný repertoár na to, aby oslovili víc, než do skandinávské hudby zahleděné muzikanty.
Body: 3 z 6
