Ženatý, Marin, SOČR
V Zámecké jízdárně vystoupil Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod taktovkou Iona Marina ve výlučně dvořákovském programu, jehož centrem se stal Houslový koncert a moll, provedený Ivanem Ženatým. Nejvýraznější představitel české houslové školy současnosti přednesl svůj part s velkou noblesou i nadhledem, jenž je jistě výsledkem mnohaletého zrání. Sluncem prozářenou partituru, vlastně jeden nepřerušený sled lahodných souzvuků (o němž možno s jistou skepsí prohlásit, že se vyhýbá disonancím, v širším smyslu, asi jako čert kříži), přečetl Ženatý v zásadě zcela tradičně. Oproti podání Josefa Suka, jež bývá u nás považováno za referenční, však jeho projev byl o poznání ztišenější, klidnější, jaksi do sebe více zahleděný, ale také jednorozměrný – jakási měkce slovanská kvintesence nekomplikovaně radostné lyriky, postrádající jakékoli temnější polohy či dravost. Když kvůli ničemu jinému, tak kvůli kontrastu: aby se ty přesladké, jásavé plochy měly od čeho odrážet. Že i takové tóny možno ve Dvořákově snad až příliš bezproblematické partituře nalézt, dokázala třeba Baiba Skride před třemi lety v Rudolfinu. Není to ani tak kritika, jako pokus o charakterizaci, i když je z něj patrno, čemu recenzent dává přednost. V zásadě totéž vyznění přinesla po přestávce i Novosvětská, další notoricky slavný kus, jemuž dnes hrozí již jistá obehranost. Že vše nakonec dopadlo dobře, je jistě záslouhou především výborného výkonu dobře připraveného SOČRu, jenž se zaskvěl měkkým tónem smyčců a sladěností všech sekcí. Velmi vyrovnané provedení, jemuž přesto cosi chybělo, co by standardní festivalový zážitek povýšilo na událost. Byla to Novosvětská bez dramatického zvrásnění a zjitřeného temperamentu, ale jinak docela solidní. Ostatně v bezmála třiceti stupních asi těžko od umělců žádat více.
Psáno pro: HARMONIE 9/2014
