Pierre-Laurent Aimard – klavír. Text: A, N, F. Nahráno: 5/2012, Arc en Scènes (Salle de musique), La Chaux-de-Fonds (Švýcarsko). Vydáno: 2012. TT: 79:46. DDD. 1 CD Deutsche Grammophon 477 9982.
Francouzského pianistu Pierra-Laurenta Aimarda jsem poprvé živě slyšel před sedmi lety v Rudolfinu. Na programu měl tehdy mimo jiné první sešit Debussyho Preludií a dodnes mám v živé paměti, jak mě tento na pohled zcela nenápadný umělec okouzlil průzračností a poetičností své hry. Byl jsem proto zvědavý, jak na mne Aimardův Debussy zapůsobí s odstupem času – zvědavý o to víc, že jsem vloni měl možnost slyšet na festivalu Dvořákova Praha dalšího báječného Debussyho, a to v provedení Aimardova krajana Jeana-Yvese Thibaudeta. Po poslechu Aimardova CD jsem chvíli přemýšlel, jestli se dá říci, který z obou pianistů hraje Debussyho lépe, ale nakonec jsem dospěl k závěru, že každý je svým způsobem jedinečný a každý stojí za pozornost. Thibaudetův Debussy působil naprosto přirozeně a velmi „francouzsky“, s impresionisticky jemnými, jakoby „rozmlženými“ barvami. Aimardův Debussy se mi zdá mnohem sofistikovanější. Pamatuji, kolika zajímavými detaily mne Aimard překvapil už na svém pražském recitálu, a při poslechu tohoto jeho CD jsem opět nevycházel z úžasu, co všechno dokázal v Debussyho „obehraných“ Preludiích objevit. Barevnost jeho hry není sice o nic méně impresionistická než barevnost Thibaudetova, ale spíš než „mlžnost“ barev zaujme u Aimarda jejich vzdušná průzračnost. Umělec jí dociluje nejen neobyčejně citlivým úhozem, ale především rafinovanou, mnohdy až asketicky střídmou pedalizací. Onu průzračnost ocení posluchač nejen v něžně probarvených číslech, jako kupř. Plachetnice, Stopy ve sněhu, Suché listí, Potopená katedrála (se skvěle vystavěnou gradací), Vřesy, Ondina, ale především ve skladbách, v nichž klavíristé běžně uplatňují větší zvuk: Co vyprávěl západní vítr nebo Ohňostroj (v Aimardově pojetí naprosto novátorský). Zcela mimořádný je pak pianistův smysl pro humor. Někde jde jen o jemný náznak, jako třeba v Přerušované serenádě či v Pukově tanci, ale jinde – kupř. v Minstrelech nebo v Generálu Lavinovi – se opravdu neubráníme smíchu. Kapitolu samu pro sebe představují na tomto CD Aimardovy úhozové nuance. Klavíristova pianissima ve Vinné bráně, Audienčních terasách za svitu luny a zvláště pak v závěru Ohňostroje už snad ani nejsou z tohoto světa.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
