(Mozart, Beethoven, Schubert, Hindemith, Berlioz, Bizet, Wagner, Verdi, Brahms, Čajkovskij, Prokofjev a Strauss)
Vídeňští a Berlínští filharmonikové, Evropský komorní orchestr, Chicagský symfonický orchestr, Londýnský symfonický orchestr, New Philharmonia Orchestra, Arnold Schönberg Chor, Ambrosian Singers, Konzertvereinigung Wiener Staatsopernchor a sbor a orchestr milánského Teatro alla Scala, Claudio Abbado. Produkce: David Butchart. Text: A, N, F. Nahráno: 1968 – 1996, Vídeň, Berlín, Chicago, Londýn, Milan. Vydáno: 2008. TT: 78:40. ADD, DDD. 1 CD Deutsche Grammophon 477 7645 (Universal Music).
Bylo by pošetilé diskutovat nad dramaturgickou volbou tohoto výběru, zvažovat, zda ten či onen titul je volen správně, či hořekovat nad tituly chybějícími. Jde totiž o kompilaci vybraných nahrávek Claudia Abbada , které jsou součástí už dřívějších projektů. Výběr byl tedy co do vlastní titulární volby značně limitován – vydavatel musel vycházet z již realizovaných nahrávek posledních čtyřiceti let. I tak je konečný výsledek co do dramaturgie zajímavý. Tak především: Claudio Abbado se nikdy neúčastnil – jako řada jeho významných kolegů (Karajan, Solti, Järvi ad.) – původního nahrávání populárních titulů za účelem zvláště obchodního využití. Nehrozí zde tedy nebezpečí, že se znovu budeme setkávat s věčně se opakujícími evergreeny. Na některé samozřejmě došlo, avšak vždy je musíme dávat do určitých souvislostí s Abbadovými většími projekty v minulosti. Za těmi nejzábavnějšími „kousky“ šla dramaturgie do záznamů ze dvou Abbadových vídeňských Novoročních koncertů. Celou řadu dokonce uzavírá tradičně tleskající sál Musikvereinu při Radeckého pochodu , avšak my si uvědomujeme, jak vtipné bylo tehdy zařazení mozartovských či schubertovských drobností (například Madernova orchestrální adaptace dvou Schubertových klavírních skladbiček) a jak pošetilé bylo jejich tehdejší odmítnutí ze strany konzervativního a snobského novoročního publika, pokaždé ortodoxně očekávajícího pouze tvorbu Straussovy rodiny. Nejzávažnější partitury tohoto CD patří naopak větám ze symfonií (viz „pochodová“ volná věta 2. symfonie Čajkovského, či Pochod k popravišti z Berliozovy Fantastické ). Zvláštní místo zaujímají pochody či celé scény ze světových oper – vedle Wagnerova Lohengrina , Verdiho Aidy (zde je vyňata celá triumfální scéna, nikoliv jenom známý pochod) a Bizetovy Carmen (málokdy uváděná úvodní hudba z lesní scény ve 3. dějství) je nesporným dramaturgickým přínosem zařazení pochodu se sborem z Schubertova méně známého jevištního díla Fierrbras , které Abbado před lety kompletně natočil pro DG a přispěl tak k jeho novodobé renesanci. Dramaturgie rovněž nezapomněla na Abbadovy výborné berlínské kreace orchestrální – z Hindemithových Metamorfóz na témata Weberova můžeme slyšet až příliš akademicky pojatý, avšak s naprostou přesností zahraný závěrečný pochod, z Prokofjevovy 2. suity z Romea pak světoznámé Monteky a Kapulety , dávané naopak s neobyčejnou zvukovou mozaikou.
Vzhledem k výběru nahrávek z různých dob (ovšem technicky tak upravených, že zub času se na nich projevuje minimálně) tento CD zároveň prezentuje obdivuhodnou a pestrou dosavadní uměleckou dráhu tohoto dnes zřejmě nejlepšího žijícího mistra taktovky. Tak máme například možnost slyšet, jak dělal v jejích různých obdobích Čajkovského – v Londýně před mnoha lety již zmíněnou 2. symfonii anebo o mnoho let později v Berlíně Slovanský pochod . Nahlédneme rovněž do jeho skvělé a dodnes nezapomenutelné éry v čele milánské Scaly, připomeneme si ho v roli stálého hostujícího dirigenta Chicagského symfonického orchestru a samozřejmě vychutnáme jeho významnou uměleckou kapitolu v čele Vídeňských a konečně i Berlínských filharmoniků . Uvědomujeme si, že jeho nahrávky pro Deutsche Grammophon představují jedinečný a dnes už obrovitý katalog, svým způsobem se blížící karajanovskému, který by měl být prezentován prostřednictvím dalších reedic, umělecky mnohem závažnějších než je tato.
Body: 4 z 6
