Árie a dueta (Interrotte speranze, eterna fede, Ecco di dolci raggi il sol armato, Si dolce e 0l tormento, OHime ch0io cado, ohime, Perché se m0odiavi, Et e pur dunque vero, Quel sguardo sdegnosetto, Maledetto sia l0aspetto, Piu lieto il guardo, Tempro la cetra, Tornate, o cari baci, Eri gia tutta mia).
Rolando Villazón – tenor, Patrizia Ciofi – soprán, Topi Lehtipuu – tenor, Le Concert D0Astrée, Emmanuelle Haim (dirigentka, varhany, cembalo). Produkce: Alain Lanceron. Text: A, F, N. Nahráno: 11/2005, Énglise Notre Dame du Liban, Paříž; 5/2006, Chapelle Notre Dame de Bon Secours, Paříž. Vydáno: 2006. TT: 67:28. DDD. 1 CD Virgin Classics 3633502 (EMI).
V Monteverdiho Osmé knize madrigalů bylo otištěno i hudební drama Il Combattimento di Tancredi e Clorinda (Souboj Tancrediho a Clorindy). Zhudebňuje část z Osvobozeného Jeruzaléma Torquata Tassa, jenž byl v pozdní renesanci velmi oblíbeným. Ostatně i Monteverdiho ne příliš rozsáhlé dílo bylo příznivě přijato a dnes je poměrně hojně prováděno (ovšem ne u nás). Poprvé zaznělo v roce 1624 v benátském Palazzo Mocenigo. Zhudebněný zpěv, v němž je postaven text přinejmenším na úroveň hudby, obsahuje příběh křižáka Tancreda a saracénské dívky Clorindy, která převlečena za muže bojuje, jak jinak, proti křesťanům. Nezvratný osud je přivede k boji, v němž zuřivý Tancredi vítězí a zasadí Clorindě smrtelnou ránu. Až poté pozná, že bojoval s krásnou dívkou. V posledních chvílích svého života chce, aby ji pokřtil, aby se jí „otevřel ráj“. Obsazení je minimalistické: tři sólisté, pět smyčcových nástrojů, basso continuo. Syžet a hudba vybízí k velmi vzrušenému přednesu (stile concitato) a permanentnímu napětí. Silné emocionalitě vyhovuje především tenor Rolanda Villazóna, kterého známe hlavně z romantického, hlavně italského a francouzského repertoáru. Není mnoho tenoristů jeho úrovně, kteří dokázali zpívat dva interpretačně zcela odlišné světy tak dobře jako on. Při jeho pražském koncertu jsem měl pocit, že je to skvělý naturální hlas. Jsem rád, že mohu vyznat, že jsem se mýlil. Má skvělou techniku a umí najít desítky výrazů pro přesné vyjádření obsahu textu. Pro někoho asi bude jeho hlas neakceptovatelný, neboť je málo „autentický“, ale podle mého názoru vyjadřuje Tancrediho svět skvěle, přičemž někdy jde s naléhavostí na samotnou hranici vkusu; nikdy ji však nepřekročil. Z Monteverdiho díla je asi právě tento opus pro Villazóna nejpříhodnější, neboť co může být pro mistra bel canta lákavější než přebohaté spektrum lidských afektů, extrémních citů od nedůvěry, přes nenávist po lásku a smíření. Partnerkou je mu Patrizia Ciofi, která vzešla podobně jako Magdalena Kožená, ze staré hudby, aby se postupně propracovávala k modernější hudbě. Její hlas je perfektním kontrastem k Villazónovi – občas studí, občas hřeje, kdybych mohl použít „příměr“, pak on je jako Michelangelo Buonarotti, ona Rafael Santi. Překvapením byl pro mě finský tenorista Topi Lahtipuu – báječný hlas, který se však plně ukázal až v áriích a duetech (Knihy madrigalů , Scherzi musicali , Quarto scherzo delle ariose vaghezze , Arie de diversi ). Jestli v Combattimentu šlo o výrazový tah, o budování tektoniky, tak v drobných skladbách rozvinuli všichni tři pěvci umění kresby výrazového detailu. To si však mohli dovolit jenom proto, že byli technicky vysoko nad Monteverdim. Neodpustil bych si, kdybych nezmínil mistrovský výkon orchestru s dnes už proslulou dirigentkou. Mimochodem v bohaté zvukomalbě použil skladatel řady působivých způsobů hry na smyčcové nástroje – například tremola a poprvé v historii pizzicato.
Body: 0 z 6
