Lerpy Villanueva – tenor, Gloria Banditelli – mezzosprán, Mark Tucker – tenor, Ivan Kiurkciev – tenor, Harry van der Kamp – bas, Guillemette Laurens – soprán, Daniela del Monaco – alt, Timothy Martin – tenor, Jaklin Carkci – mezzosoprán, Giovanni Battista Palmieri – tenor, Paolo Fagotto – tenor, Caterina Calvi – alt, Nichalos Nackley – soprán, Sonatori de la gioiosa marca, Alan Curtis. Produkce: A. Nava a D. Prefumo. Text: A, N, I. Nahráno: 7/1991, Teatro dei Rinnovati, Siena. Vydáno: 2008. TT: 60:38, 57:35, 45:46. DDD. 3 CD Nuova Era Internazionale 231774 (distribuce Bohemian Music Service).
Ze tří dochovaných oper Claudia Monteverdiho je Návrat Odyssea do vlasti dnes uváděn nejméně. Důvodem je především značná realizační náročnost – 16 jednajících osob (případně další čtyři v prologu, ty však lze dublovat nejlépe), scénické efekty v podobě zjevení božstev, proměn Odyseovy podoby, rozmanitá výprava a početné sbory. Svůj vliv může mít ale i problematický tvar díla (dochovaný pouze v jednom dobovém opisu a v rozdílných verzích libret), jehož stylistická různost vedla některé badatele i k pochybnostem o Monteverdiho autorství. Il ritorno d‘Ulisse in patria do jisté míry skutečně jakoby stál mezi dvěma světy – zjednodušeně řečeno mezi Orfeem a Korunovací Poppey, což je ale patrně dáno i mytologickou látkou. V každém případě se ale jedná o operu pozoruhodnou, plnou krásných, silně emotivních míst a také divácky atraktivní, což mimo jiné dokazuje i několik DVD nahrávek z přelomu století. Recenzovaný snímek naproti tomu vznikl již v létě 1991, patrně během 48. ročníku hudebního festivalu Settimana musicale senese. Nahrávka reflektuje pohyby účinkujících jako při živém provedení, booklet však tuto informaci nepotvrzuje a uvádí vznik v rozmezí pěti dnů. Podobně se tak uživatel z připojeného textu nedozví, v jakém poměru se mají nastudovaný tvar a dochovaná partitura. Alan Curtis , známý spíše puristickými přístupy, škrtl některé scény (především výstupy bohů), čímž patrně nejen ušetřil rozpočet ale také dílo dramaticky sevřel. Pokud jde o instrumentaci, zůstal Curtis (narozdíl od Jacobse nebo Harnoncourta) věrný předpokládané autentické podobě, kde melodické nástroje zní jen v meziaktních a programních symfoniích/ritornelech a při zpěvních výstupech se uplatňuje bohaté continuo. K dramatickému spádu a působivosti přispělo i velmi tvárné pojednání recitativních ploch (stále převažujících nad „áriemi“), kdy se tempo a akcenty opírají o obsah textu i hudební figury. Obsazení zpěvních partů není zcela vyrovnané, což ale vzhledem k naznačenému množství postav příliš nepřekvapuje. Hudební půvab jednotlivých čísel i hloubka celého díla tím zpravidla netrpí. Nejlepší výkony podali Mark Tucker (Telemaco), Guillemette Laurens (Fortuna a Minerva) a Leroy Villanueva (Ulisse), dále Gloria Banditelli (Penelope) a Giovanni Battista Palmieri (Eu mete). Výborný je rovněž Paolo Fagotto jako Iro, jehož komika – patrně nápad Curtisův – byla ještě podpořena koktáním (na způsob Dema z Cavalliho opery Giasone). Zejména při scénické realizaci mohlo jako zajímavé zpestření působit obsazení Amora dítětem (Nicola Nackley ), volba mezzosopranistky Jaklin Carkci do role Melanto naopak patří mezi obvyklé chyby dirigentů uvažujících patrně více o rozsahu a pomyslné rustikálnosti této role než o hudebních výsledcích. Proslulý basista Harry van der Kamp v rolích Času, Neptuna a Antinoa zpíval bohužel asi v indispozici – některá místa jsou příliš tlačená a tón drhne. Ivan Kiurkciev jistě zaujme nosným tenorem, tvorba tónu je ale příliš typicky operní, než aby s ostatními tvořila ladný celek, což je patrné zejména v tercetu ženichů. Poslední výtka jde na adresu Daniely del Monaco (Umana fragilita, Pisandro), altistky originální barvy i projevu, jež se však nevyhne občasným intonačním labilitám. Méně náročný posluchač však většinu naznačených problémů jistě velkoryse přejde coby malé nedostatky velkého uměleckého záměru, realizace díla, které by měl znát každý příznivce opery.
Body: 4 z 6
