Simon Keenlyside – baryton, Juanita Lascarro – soprán, Graciela Oddone – soprán, Martina Dike – mezzosoprán, Stephen Wallace – kontratenor, Tomas Tomasson – bas, Paul Gérimon – bas, Mauro Utzeri – tenor, Anne Cambier – soprán, Yann Beuron – tenor, John Bowen – tenor, René Linnenbank – basbaryton, Concerto Vocale, Collegium Vocale Gent, René Jacobs. Režie: Trisha Brown. Text: A, N, F. Nahráno: live, 21. 5. 1998, Théâtre Royal de la Monnaie. Vydáno: 2006. TT: 170:00. Obraz. formát: NTSC. Zvuk. formát: 5.0 DTS, PCM Stereo 2.0. 1 DVD Harmonia Mundi HMD 9909003.04 (distribuce Classic).
Monteverdiho Orfeo patří v nabídce DVD nahrávek mezi nejlépe zastoupené tituly. Je to nepochybně důkaz mimořádných kvalit této opery, která se po staletích mlčení vrátila na divadelní scény a získala statut kanonického díla. Recenzovaný snímek vznikl jako inscenace Théâtre Royal de la Monnaie v roce 1998. Hudebního nastudování se tehdy ujal René Jacobs se svým orchestrem dobových nástrojů Concerto Vocale, sborem Collegium Vocale Gent a mezinárodními sólisty. Simon Keenlyside je v titulní roli skutečně hvězdou představení. V jeho osobě se setkává inteligence, technická bravura a cit pro stylovou interpretaci ve vysoké míře. Keenlysideho Orfeo je výrazně hrdinský a trpící, což ladí s celkovým zvukově velkorysým pojetím Jacobsovým. Výborné pěvecké výkony podávají i Graciela Oddone jako Messaggiera a první „tenorový“ pastýř John Bowen. U některých pěvců je diskutabilní míra vibrata; spíše rušivý efekt vyvolává místy u Anne Cambier (Ninfa) a zejména „altového“ pastýře (Stephen Wallace), který byl nadto nepříliš vhodně obsazen i do role Naděje (Speranza). Naopak hra orchestru (ve skupině continua mimo jiné hrají Attilio Cremonesi, Konrad Jürghanel a Xavier Diaz) patří mezi největší devizy představení.
Výraznou, ba dominantní složkou inscenace je pohyb, což u volby choreografa a režiséra v osobě Trishy Brown nepřekvapuje. Pro ty čtenáře, kteří moderní tanec nesledují, dodejme, že Trisha Brown zaujímá od 70. let významné místo na světové taneční scéně. (Řada jejích pionýrských kreací šla na dřeň tanečního, respektive pohybového výrazu a zkoumala efekt pohybu jako takového, některá představení byla i bez hudby. V roce 2006 byla paní Brown oceněna za své celoživotní choreografické dílo cenou Nižinského.) V její choreografii Orfea převládají úsporná, často geometricky ostrá gesta, ať už vyjadřovaná rukama či celým tělem, střídání velmi rychlých a naopak zpomalených pohybů. Některé pohyby vyvolávají pocit, jako by jejich původce byl spíše stroj, popřípadě zvíře a nikoliv člověk (například často užívaný prvek otočení hlavy o 90 či 180 stupňů tam a zpět). Tato koncepce kladla vysoké nároky na interprety a zejména výkon Keenlysideho je z tohoto hlediska skutečně úctyhodný. Z těchto důvodů byl také sbor doplněn tanečníky z Trisha Brown Dance Company, kteří se elegantně se sborem prolínali. Při nastudování asistovala tanečnice Diana Madden, která zároveň ztvárnila i postavu Hudby (Musica). Tento moment lze vnímat i jako jeden z klíčů k pochopení celkové koncepce choreografie paní Brown. Zatímco v prologu postavu Hudby zpívá Juanita Lascarro v orchestřišti, Diana Madden se krásně vznáší na speciální konstrukci lan uprostřed jeviště. Nesestoupí sice – navzdory textu – až na zem, ale skutečně pluje jakoby ve stavu beztíže, otáčí se a metá pomyslné kotouly. Je to půvabná dechberoucí kreace, ale s obsahem árie to nemá prakticky nic společného. Jestliže v tomto případě lze hovořit o posunutí výkladu a nahrazení jedněch estetických hodnot jinými, jsou v inscenaci také místa, kdy choreografie působí spíše rušivě či rozporuplně (například árie Possente spirito nebo střídavě ilustrativní a statické jednání pastýřů v první části 2. dějství) anebo poněkud samoúčelně a nudně (rozhovor Proserpiny a Plutona v 4. dějství). Po shlédnutí celé opery a bonusového dokumentu o její přípravě jsem nabyl dojmu, že paní Brown sice má jasnou představu o opeře a jejím poselství, přesto ale při vyjádření řady míst vyšla pouze z metro-rytmické struktury, a nikoliv z hudebního charakteru, neřku-li obsahu slov. Simon Keenlyside trefně označil choreografii za fyzikální kontrapunkt k hudbě, osobně velmi inspirativní, ale asi sporný co do srozumitelnosti publiku. Obecně platí, že čím abstraktnější gesta jsou volena, tím větší je okruh jejich možné interpretace. V postmoderním uvažování je tím někdy vysvětlována větší svoboda interpreta a diváka (posluchače). Jedná-li se automaticky o přínos, nechám důvtipu laskavého čtenáře.
Body: 4 z 6
