Daniel Hope – housle, Jacques Ammon – klavír, Deutsches Kammerorchester Berlin, členové Rundfunkchor Berlin, Simon Halsey – dirigent, sbormistr. Text: A, N, F. Nahráno: 6–7/2012, Funkhaus Berlin. Vydáno: 2013. TT: 74:46. DDD. 1 CD Deutsche Grammophon 479 0571.
Deska, která mi hraje v přehrávači a má název Spheres, je zvláštní. „Hudba sfér“ je zde vědomě postavena jako filozofické opozitum „hudby člověka“. Duší a hybatelem projektu je britský houslista Daniel Hope , umělec mnoha zájmů, talentů, člověk zvídavý, přemýšlivý, který nikdy není spokojen se stavem svého bytí. Když se vnoříte do jeho životního příběhu, je jasné, že k tomuto projektu musel dojít. Na svém portálu píše, že jej v chlapeckém věku zajímala stejně jako hudba jediná věc – noční obloha. Když mu bylo osm let, koupil si první dalekohled, byl schopen po dlouhé hodiny pozorovat měsíc a hvězdy a poprvé si uvědomil, že jsme pouze malou součástí obrovského obrazu vesmíru. V pubertě jej jeho učitel Yehudi Menuhin, který tehdy pracoval na projektu Hudba člověka , představil významnému astronomovi Carlu Saganovi. A byl to právě Sagan, kdo jej poprvé zasvětil do ohromného prostoru universa a přivedl v zásadě na téma „hudby sfér“.
Daniel Hope o tom dále přemýšlí, aby si nakonec položil, jako mnoho lidí před ním, fundamentální otázku: „Myšlenkou mého alba je spojit dohromady hudbu a čas včetně děl skladatelů různých století, kteří ne vždy pocházejí ze stejné ‚galaxie‘, ale přesto jsou spojeni prastarou otázkou: Je NĚCO tam nahoře?“ (Nemám pocit, že by tato touha pohlcovala při tvorbě konkrétního díla všechny skladatele na této desce.) Je hloubavým člověkem, který nasává poznatky z řady vědních oborů: „Byl to pravděpodobně Pythagoras, kdo jako první přišel s výkladem, že universální harmonie může mít kořeny v matematice poté, co náhodně objevil, že výška tónu závisí na délce struny, která jej vyluzuje. Ale může být něco tak magického a neuchopitelného jako hudba vysvětleno pouhým matematickým vzorcem? A stejně když přemýšlíme o vesmíru a planetách, slyšíme vůbec nějaký zvuk, který by byl s nimi nějak spojen (ať už dur nebo moll), anebo je vesmír němý? Rozhodně mnoho skladatelů dává přednost oné první variantě. Je známo, že předtím než dokončil své Stvoření, vedl Haydn dlouhé diskuse a pozoroval dalekohledem oblohu s britským astronomem Williamem Herschelem. Straussův valčík Hudba sfér je romantickým výhledem do nebes; Philipa Glasse, jehož Echorus je mimochodem poctou Yehudi Menuhinovi, zase dlouho fascinovaly záhady podobného typu jako ta, zda by hudba zněla výše či níže na okraji černé díry. A i současní učenci se stále pokoušejí odhalit a zdůvodnit některé z numerologických záhad Bachovy hudby od zřetelného motivu B-A-C-H po téměř skrytou přítomnost elementů oscilujících kolem čísla 3.“ Z alba mám pocit, že se skrze hudbu, kterou vybral, skutečně naléhavě ptá, co je nahoře…
Kvůli filozofickému pozadí desky lze odpustit, že po hudební stránce nejsou skladby na stejné úrovni. Váhu skladby Musica universalis od Alexe Baranowského (1983) či Eliza od Eleny Kats-Chernin (1957), jakkoliv jsou sugestivní, nelze měřit s Fratres Arvo Pärta (1935) nebo I giorni Ludovica Einaudiho (1955). Nicméně například Spheres Gabriela Prokofieva (1975), Cantique de Jean Racine (Gabriel Fauré), Echorus Philipa Glasse nebo Faust – Episode 2 – Nachtspiel Karstena Gundermanna jsou velmi kvalitními, náročnými, svým způsobem nadčasovými díly. Samozřejmě nemůže chybět Johann Sebastian Bach. Hope vybral překvapující aranžmá zkušeného Oliviera Fourése Preludia e moll BWV 855 pro housle, violu a violoncello. (Tři z osmnácti skladeb byly nahrány poprvé.) Ale to vše je vlastně druhotné, protože hlavní je myšlenka projektu a jeho interpretační zvládnutí.
Doprovodné ansámbly odvedly špičkovou práci, sólisté Německého komorního orchestru skvěle sekundují. Nicméně nad všemi se vznáší jedinečný tón neskutečně kvalitních houslí Giuseppa Guarneriho del GesÙ „Ex-Lipińsky“ v rukou Daniela Hopea, který může posluchači připadat jako z jiné sféry…
Body: 5 z 6
