Daniel Hope – The Romantic Violinist

(Max Bruch: Houslový koncert č. 1 g moll op. 26, Johannes Brahms: Scherzo c moll ze Sonáty F-A-E, Uherský tanec č. 1 g moll a č. 5 g moll, Geistliches Wigenlied op. 91 č. 2, Franz Schubert: Auf dem Wasser zu singen D 774, Clara Schumann: Romanze op. 22 č. 1, Joseph Joachim: Romanze op. 2 č. 1, Notturno op. 12, Antonín Dvořák: Humoreska op. 101 č. 7)

Daniel Hope – housle, Sebastian Knauer – klavír, Anne-Sofie von Otter – mezzosoprán, Royal Stockholm Philharmonic Orchestra, Sakari Oramo – dirigent . Text: A, N, F. Nahráno: 8/2010, Stockholm Konserthaus (orchestrální skladby); 8/2010, Friedrich-Ebert-Halle, Harburg (skladby s klavírem). Vydáno: 2011. TT: 66:20. DDD. 1 CD Deutsche Grammophon 477 9301.

Znám jen málo houslistů, kteří by byli tak všestranní a přitom umělecky téměř nezpochybnitelní, jako je Daniel Hope . Hraje skvěle jak hudbu barokní (viz jeho nahrávky Vivaldiho nebo putování barokní Evropou), romantickou (fascinující nahrávka původní verze Mendelssohnova Koncertu e moll ), hudbu 20. století (Messiaen, Elgar, Schnittke, Berg, projekt Theresienstadt s Von Otter) i relativně soudobou (Michael Tippett). Ve „volných chvílích“, když neobjíždí svět, tak hraje jazz, world music a produkuje netuctové akce (viz www.danielhope.com) . Nepochybně je to jeden z nejzajímavějších houslistů současnosti. (U nás ovšem prezentaci odpovídající jeho významu ještě neměl!). Jeho nová deska, která vyšla 1. března, odkrývá nejen romantickou část jeho duše, ale je též poctou slavnému jménu houslové historie – Josephu Joachimovi (1831 – 1907), který významně ovlivňoval hudební život jak v Německu, tak i v Rakousku-Uhersku. Na desku Hope zařadil kromě Joachimových skladeb hudbu, kterou buďto ovlivnil, hrál nebo mu byla dedikována. Nejvíce času zabral Bruchův Koncert g moll , dílo, které svou proslaveností a možností nesčetné komparace může být přes svou „houslistickou vstřícnost“ uměleckou Charybdou. Hope hraje rychlé věty vášnivě (technicky samozřejmě dokonale), místy může mít posluchač z jeho dialogu se skvěle hrajícím orchestrem pocit větrné smršti. Adagio je velkým kontrastem – je neokázalé, zvukově střídmé a Hope nedává na odiv svůj nádherný tón, jako je tomu například v nahrávkách Shlomo Mintze, Anne-Sophie Mutter nebo Nicoly Benedetti. Sugestivní je Hopova interpretace u nás málo známého Brahmsova Scherza c moll z F-A-E Sonáty . (Je známo, jak se Joachim ztotožnil s romantickým mottem Frei aber einsam.)

Podtitul cédečka – A Celebration of Joseph Joachim – nejlépe pro mě naplnilo Notturno pro housle a orchestr op. 12 , které hraje Hope velmi cudně a z prosté skladby dělá velkou hudbu. Skvělou volbou je ukázka z Brahmsových Geistliches Wigenlied . Z houslisty se stává na šest minut violista a další z řady Hopových setkání s Anne-Sofií von Otter vybrousilo drahokam. Neskutečná nálada! (Mimochodem Anne-Sofie von Otter už není exkluzivní umělkyní DG, pro toto hostování byla „zapůjčena“ pařížským labelem NaÏve.) Ještě bych chtěl zmínit tři momenty. Zaprvé hra orchestru je díky dirigentovi Sakari Oramovi bravurní; úroveň citlivé spolupráce pianisty Sebastiana Knauera bych přirovnal k Lambertu Orkisovi, dvornímu klavíristovi Anne-Sophie Mutter. Zadruhé zařazení dvou notoricky známých Brahmsových Uherských tanců ospravedlňuje volba skvělých aranžmá Marca-Olivieriho Dupina. Zatřetí – tečka se nepovedla. Hope totiž, chtěje připomenout přátelství Joachima a Dvořáka, zvolil nejznámější Humoresku , jaká byla kdy zkomponována, v uslzené a kompozičně problematické orchestrální úpravě Franze Waxmana, která by se podle mě snad ani raději neměla hrát. Navíc Hopeovo frázování a volba tempa je, diplomaticky sděleno, překvapující… Nicméně za 63 minut skvělé hudby si Daniel Hope zaslouží vysoké ocenění.

Body: 5 z 6