Alan Opie – baryton, Dave Brubeck Quartet, London Voices, London Oratory School Schola, London Symphony Orchestra, Russell Gloyd. Produkce: Robert Woods. Text: A. Nahráno: 5/2002, Abbey Road Studios, Studio One, Londýn. TT: 70:23 + 61:48. DDD. 2 CD Telarc 2 CD – 80621 (distribuce Classic). Pokusy vynikajících jazzových hudebníků o proniknutí do takzvaných vyšších pater hudby, reprezentovaných nejlépe velkými vokálně-orchestrálními skladbami či operami, jsou poměrně časté. Těžko lze spekulovat nad důvody, které k takovýmto krokům vedou (lze jen doufat, že to není například snaha o sebeprojekci coby skutečného skladatele, nikoliv pouze jakéhosi improvizátora). Výsledky takovýchto prací je však nutno posuzovat jednotlivě, bez jakéhokoliv paušalizování, zkrátka rozlišovat podle jednotlivé přirozenosti. Dave Brubeck je postava s neoddiskutovatelným vlivem na moderní jazz. Zvláště v 50. letech razil jeho kvartet nové cesty v přístupu k formě, improvizaci či harmonickému myšlení. Zároveň je o Brubeckovi známo, že skladbu studoval u Daria Milhauda, velikána hudby 20. století a člena proslulé Pařížské šestky. Je tedy nabíledni, že se dříve či později musely tyto okolnosti projevit. Skladby na dvojdisku jsou novějšího data, jedná se – s výjimkou závěrečné Regret pro smyčce a klavír (2001) – o vokálně-orchestrální kompozice. Nemá smysl se detailně rozepisovat o každé z nich, příklad úvodního velikonočního oratoria Beloved Son (1978) postačí. O typických znacích některých skladeb jazzmanů již bylo napsáno dosti, proto bych zmínil jeden z těch nejčastějších – zásadní nepoměr mezi tvorbou „teď“ při improvizaci a dlouhým procesem vzniku velkého díla. Tento nepoměr většinou dává vzniknout skladbě sice místy s entuziastickým nábojem, celkově však formálně rozvláčné, ne-li nepodařené. Podobnému nebezpečí se Brubeck sice ve svém oratoriu vyhnul (také díky často opakovaným leitmotivům – například Abba Father či He is risen ), nevyhnul se však věci jiné – přílišnému spoléhání na klišé, většinou klasicko-romantického základu, která v souhrnu s některými modernistickými instrumentačními postupy a se vstupy jazzové kapely tvoří zásadní stylovou změť. To by v dnešní době až tak nevadilo, kdyby ovšem konflikty protikladných hudebních elementů byly dostatečně vyhrocené a kdyby ony elementy samy o sobě byly nosné a zajímavé. Jenže donekonečna opakovaná harmonická kadence (T S T) v té nejomšelejší sborové sazbě či pochod s malým bubnem, to už jsou opravdu hodně vyčerpané motivy. Abych nekřivdil – některé nápady jsou pěkné, jenomže pouze ve chvíli, kdy je hraje Mistr Brubeck sám na klavír (viz mezihry v první větě oratoria, asi nejlepší místa celé nahrávky), rozhodně ne tehdy, když zní v tutti orchestru s protivným quasiromantickým patosem. Tím se dostávám k problému poslednímu a též obecnějšímu: co zní dobře a co je použitelné jako materiál pro improvizaci jazzové kapely (může to být i jakkoliv banální), ztrácí svou hodnotu v momentě transkripce pro velké těleso (zajímavé se ztrácí, obecné vystupuje zvukovou uniformitou do popředí). Aby nedošlo k mýlce: Brubeckovy skladby zní v obecném slova smyslu dobře (též orchestr, sbory i barytonista podávají bezesporu kvalitní výkon). Pokud očekáváme díla se všemi tradičními prvky (motivicko-tematická práce, kontrasty dynamiky, temp, kontrapunktické části…), okořeněná trochou jazzové harmonie a soulového či rockového rytmu a ještě s duchovním podtextem, nebudeme zklamáni. Když si však poslechneme velká historická díla podobného typu, dostane se nám téhož, v daleko originálnější a přirozenější podobě.
Nahráli: Alan Opie – baryton, Dave Brubeck Quartet, London Voices, London Oratory School Schola, London Symphony Orchestra, Russell Gloyd
Body: 2 z 6
