Freak In je totiž i přes zřetelně zvýšenou hladinu elektrického příkonu jen další etapou v jeho postmoderním hledání současné podoby improvizované hudby. Není divu, že renomovaný newyorský klub Jazz Standard dal v posledních březnových dnech čerstvému čtyřicátníkovi Davidu Douglasovi volnou ruku k sérii koncertů prezentujících alespoň několik aspektů jeho všestranných, chtělo by se říci, nenasytných hudebních aktivit. Trumpetista, skladatel a kapelník Douglas na současné jazzové scéně skutečně patří k několika málo šťastlivcům, kteří mají důvody oslavovat. Dvacítka alb, která pod svým jménem natočil během posledních deseti let(!) je pozoruhodná již šíří záběru – od soudobé improvizované a baletní hudby, přes pocty více či méně doceněným osobnostem jazzové historie, jako jsou Mary Lou Williams, Booker Little nebo Wayne Shorter, až po pravidelnou exploraci folklorního materiálu i z pro nás tak neexotických končin, jako je střední Evropa a Balkán. To vše za sílícího potlesku vybraného publika i kritiky, která ho v posledních letech opakovaně vyznamenala oceněním trumpetista, skladatel a jazzman roku. Zřetelným společným jmenovatelem všech jeho projektů je poctivě míněná snaha hrát „moderní“ hudbu, která nebude opakováním již zahraného, přestože, jak sám přiznává, „všechno, nebo téměř všechno, co se dalo zkusit, už bylo ozkoušeno v šedesátých letech.“
Tohle přiznání možná vysvětluje, proč Douglas při svém nejnovějším pokusu o aktuální konfrontaci jazzové moderny s odkazem elektrického jazzu čerpá relativně málo ze slovníku současné technokultury, zato se ani tentokrát nebrání odkazům na otce zakladatele Milese Davise. Jenže četné a nepřeslechnutelné davisovské výpůjčky (nástupní tablový koberec a staccatové frázování Douglasovy trumpety v titulní skladbě nebo acid-metalická verva Ribotovy kytary v Black Rock Park , která připomíná McLaughlinovo nezapomenutelné entrée po Davisově boku ve Washingtonském klubu Cellar Door na dvojalbu Live Evil ) nejsou pro Douglase ničím jiným než stavebními kameny nemilosrdně vytrženými z kontextu dávno rozpadlé jazzrockové svatyně. Davisově radikálnímu příklonu k africkým kořenům jazzové a populární hudby jsou tyto narážky stejně vzdálené, jako jsou na této desce tabla Karshe Kalea nebo trumpetistovy pseudobalkánské melodie prosty jakékoliv exotické konotace. Chápu, že Douglasovo programové žonglování s hudebními kódy a jazyky čerpá víc z dobře míněného setkání jazzové moderny s jazzrockem než s dance music. Na rozdíl od jeho nadšených stoupenců však neumím ani tentokrát říci, zda z recyklovaných kamenů staví chrám srovnatelný s chátrajícími památkami zlatého moderního věku, nebo akademický pastiche dutě rezonující esperantem plným slov, která navždy ztratila jakoukoliv vypovídací hodnotu.
Zatímco baladám November (že by pocta Davisem zvěčnělé odrhovačce Time After Time ?) nebo Maya nelze upřít jistý neoklasický půvab, v předzávěrečné deklaraci Traveler There Is No Road – A Road Is Made By Walking – (Poutníče, není cesty – cesta vzniká chůzí) chlapácky jazzrockovou ofenzívu fenderových kláves opět vystřídá Douglasova variace na středoevropskou romanci pro křídlovku. Je to zajímavé, výborně zahrané a svým způsobem neoposlouchané, ale přesto se nemohu zbavit otázky, zda tahle nevyšlapaná cestička není jen snaživým přešlapováním na místě. „Bav se a nenech se nikým zastavit,“ radí antiglobalizační bojovník Douglas posluchačům na obálce. Říkáte „fun“? Hodně sucharská představa o zábavě (o funku ani nemluvě !).
Vydavatel: Victor/Bluebird / BMG
EAN: 0090266400829
Nahráli: Dave Douglas – trubka, klávesy, hlas, Jamie Saft – klávesy, loops, programování, Marc Ribot – el. kytara, Karsh Kale – tabla a bicí, Joey Baron – bicí, Romero Lubambo – kytara, Brad Jones – „ampeg baby“ baskytara, kontrabas, Ikue Mori – elektronické perku
Body: 3 z 6
