Tento úzký okruh je naštěstí celosvětově dostatečně široký na to, aby umožnil Hollandově hudbě přežít. Kapela zvedá své fanoušky ze židlí dozajista zcela odlišnými prostředky než třeba Sepultura či Napalm Death, ve výsledku se ale vlastně tyto nástroje příliš neliší. Hollandův Quintet dokáže při živé produkci strhnout energií (srovnatelnou třeba právě s metalovými kapelami) uzavřenou mantinely rytmu, většinou lichého či střídavého metra, do určité míry i harmonie, a především promyšlené formy a komponovaných kapelových vsuvek a pasáží.
Základní atributy Hollandovy hudby jsou dostatečně známy, nechybí mezi nimi výrazná prokomponovanost témat, časté využití netradičních meter, vysoce kreativní a otevřená individuální i kolektivní improvizace, hráčské dialogy, promyšlené groovy a ostináta… Právě tyto atributy se nejlépe projeví při produkci živé, což je pochopitelně jev v jazzu obecně obvyklý, v případech mnoha jiných interpretů však za rohem nenápadně číhá nuda. Tato hrozba se Hollandově kapele naštěstí vyhýbá dalekým obloukem, hrozí jí spíše únava posluchačů z přebytku hudebních informací. Její hudba rozhodně netrpí nedostatečnou pestrostí, naopak je tradičnímu schématu jazzové písničky natolik vzdálena, že se formou blíží spíše moderní vážné hudbě. Narozdíl od ní je ale mnohem více otevřená momentální inspiraci a nechává jen mírně moderovaný průchod kreativitě jednotlivých členů kapely.
Fakt, že se na dvojdisk vešlo pouhých devět kompozic, z toho sedm Hollandových, naznačuje, že průměrná stopáž jednotlivých tracků je kolem patnácti minut. Už to dokáže někoho a priori odradit. Během jedné kompozice však posluchač projde několika náladami, takže nebezpečí z repetitivních improvizací, známých z klasické jazzové formy – téma, chorusy na harmonii tématu a znovu téma – se daří úspěšně eliminovat. Poslech přesto vyžaduje celého posluchače.
Absence piana jako doprovodného nástroje posouvá Hollandovu hudbu ještě dál od jazzu z výtahové kabiny a pro většinu posluchačů, pro které je synonymem pro jazz vánoční album Kennyho G, tak jen zvyšuje jeho nestravitelnost.
Repertoár nahrávky z podzimu roku 2001 obsahuje nejen v té době relativně čerstvě napsané kompozice, ale i prověřené „hity“ z desek Dream of the Elders (Claressence ) nebo Prime Directive (stejnojmenný titul). Ve formě jsou všichni členové kvinteta, mimořádně hraje na všechny saxofony Chris Potter , ve frenetickém double timu ve vlastní kompozici High Wire vyzobává všechny finesy harmonie s neomylností těžko uvěřitelnou. Kilsonovy bubenické exploze se prolínají celou live nahrávkou stejně jako Hollandova nehybná ostináta, Nelsonova harmonická kreativita a sólistická invence i Eubanksova trombónová originalita.
Cílem této recenze není milovníky hudby od poslechu Hollandovy hudby odradit, spíš naopak! Faktem zůstává, že obě desky dvojalba bez přestávky za sebou si pustí k soustředěnému poslechu jen ti nejtvrdší, zvládnout s plnou pozorností jednu desku ale problém není. Extended Play – Live at Birdland je vynikajícím dokumentem zachycujícím Dave Holland Quintet na jednom z vrcholů z jeho dlouhé, a jistě ještě dlouho nekončící hudební historie.
Vydavatel: ECM / 2HP Production
Stopáž: 71:57, 63:03
Nahráli: Chris Potter – soprán, alt a tenorsaxofon, Robin Eubanks – trombón, kravský zvonec, Steve Nelson – vibrafon, marimba, Billy Kilson – bicí, Dave Holland – kontrabas
Body: 5 z 6
