Dávid Hodek – bicí, Radovan Tariška – alt saxofon, Péter Sárik – piano, Tomáš Baroš – kontrabas. Nahráno: Budapešť, 9/2009. Vydáno 2010. TT: 38:09. 1 CD Music Centre Slovakia HC 10028.
Bubeník Dávid Hodek (1997) již asi tři roky (od svých deseti let) hraje se slovenskou i maďarskou špičkou dospělých hudebníků a do jejich formací (Tariška, Bartoš, Griglák, Sárik aj.) se příležitostně integrálně začleňuje. Umí (téměř) všechno, co dobrý bubeník potřebuje: má strhující drive, citlivě poslouchá spoluhráče, se vkusem reaguje, pomáhá vygradovat sólo, a přitom je mu cizí tak častý bubenický exhibicionizmus. Vystihl to Radovan Tariška , když referoval o svém prvním setkání s Hodkem: „Měl neuvěřitelný rytmus, a to je skutečně neobvyklé v tomto věku, na rytmu se pracuje celý život, ale on jej dostal od Boha. A pak mě zaujalo, jak šel po muzice. Poslouchal, komunikoval, reagoval, když jsme zahráli něco překvapivého, vystihl podstatu a nic nedělal samoúčelně.“ Dodejme, že hudba na albu The First jeho slova potvrzuje. Na fenoménu Hodek není fascinující jenom talent, ale též hudební zaměření, způsob, jakým se dokázal vymanit z předurčeného vkusu. Místo pojetí rytmu, kterým by imponoval svým vrstevníkům, se zaměřil na tu nejnáročnější cestu: současný straight ahead jazz. Jako svá favorizovaná jména uvádí Davea Weckla a Briana Bladea.
Navzdory fenomenálnímu talentu Dávidovi role leadera nesluší a ani jím ve skutečnosti není. Jestli jde o marketingový tah, který pomůže šíření jazzu: nic proti tomu. I když vkusnější a pravdivější (přitom možná stejně efektivní) by bylo ono překlenovací „uvádí“ (např. Péter Sárik Q featuring Dávid Hodek).
A dostáváme se z hudebního hlediska k zřejmě ústřední osobnosti alba, kterou je maďarský pianista Péter Sárik (1972). Zatím jeho jméno není v našich končinách známé a v bookletu o něm není žádná informace. Přitom je jeden ze dvou (spolu s Kálmánem Oláhem) nejperspektivnějších současných maďarských jazzových pianistů, který postupně získává impozantní mezinárodní renomé. Na desku napsal čtyři skladby (ze sedmi) a všechny jsou invenční. Obzvlášť zaujme hravé téma The Stroppy , s colemanovsky bizarním melodickým nápadem a s vtipným střídáním bluesové tonality s free pasážemi. Jako pianista Sárik při vší rozmanitosti vlivů připomíná především raného McCoy Tynera a i z tohoto důvodu víceré tracky mají coltraneovský nádech. Sárik s Hodkem spolupracuje již několik let a má zřejmě pozitivní vliv na jeho hudební zaměření.
Důležitým sólistou alba je Radovan Tariška, který na rozdíl od Sárika nepotřebuje představovat. Jeho kvality jsou známé a jsou situace (např. nová deska jeho sexteta), kdy jej soustředění, fascinace, energie a komunikace povýší i nad jím určený vysoký standard.V „cizích“ službách různorodých leaderů však dominantní zvuk jeho altsaxofonu unifikuje i kontrastně rozdílné koncepce. I na této desce jsou místa, kde působí (s nadsázkou) jako automat na vyplnění určeného prostoru bravurní improvizací. Proto krásným momentem jeho hry zůstane pro něj zřídkavě introvertní a lyrické podání baladického evergreenu My Foolish Heart. Kontrabasista Tomáš Baroš též potvrdil, že patří mezi nejlepší jazzmany české a slovenské scény a je pro Hodka spolehlivou oporou.
Deska neznamená pro české zájemce první setkání se „zázračným dítětem“. V cyklu Jazz na Hradě hostoval v roce 2008 s Bartošem a Tariškou v rámci skupiny Hot House a jeho hra v Shorterově Footprints je zachycena na živé desce (Hot House, Multisonic 2009). Tentokrát se s tímto fascinujícím zjevením můžeme seznámit důkladněji. Při talentu, jakým Hodek disponuje, bývá riskantní predikovat, co se stane v budoucnosti. Jeho schopnosti v poměru k věku jsou však tak ojedinělé a pohybuje se v natolik noblesní hudební společnosti, že jsou dány všechny předběžné předpoklady k tomu, aby z něj vyrostl jazzman světového dosahu.
Body: 3 z 6
