V letošním roce oslavil Symfonický orchestr hl. m. Prahy devadesáté výročí své existence. V té souvislosti bylo mnohokrát napsáno, jeho počátky jsou zahaleny dýmem z amerického náletu 14. února 1945, kdy v bytě hobojisty Josefa Shejbala shořel archiv tělesa. O další archivní materiály přišel orchestr při zásahu Staroměstské radnice během Pražského povstání a další historické prameny zmizely při deportaci zakladatele orchestru Rudolfa Pekárka do koncentračního tábora v říjnu 1941.
S úžasem a obdivem proto bereme do ruky knihu o nejstarší historii Pražských symfoniků Jak se rodil orchestr FOK 1934–1945. Díky někdejšímu šéfovi orchestrální kanceláře Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK Jiřímu Hannsmannovi v ní plasticky ožívají nejen počátky tělesa, ale i pražský orchestrální život v třicátých a čtyřicátých letech minulého století včetně německých orchestrů a hudebníků. S úctou ke svým předchůdcům a pochopením pro omyly tradované ve výročních sbornících, které vznikaly z nemožnosti opřít se o přesné archivní záznamy, uvádí Jiří Hannsmann na pravou míru data, například prvního koncertu orchestru, prvního účinkování ve Smetanově síni nebo správné datum koncertu Orchestru F.O.K. pod vedením Václava Talicha. Mimochodem, zkratka F.O.K. symbolizovala původní branže, odkud muzikanti do orchestru přišli, tedy filmové, operetní a koncertní (symfonické) orchestry.
Jak už bylo zmíněno, kniha o historii FOK není pouhým faktografickým výčtem koncertů, nahrávek či dirigentů, ale přispívá i k poodkrytí společenské atmosféry třicátých a čtyřicátých let. Jak autor připomíná, ani přes krátkou dobu od prvního koncertu se nepodařilo bezprostředně po zničení archivu v roce 1945 přesněji rekonstruovat první kroky orchestru. O prvních koncertech totiž podrobněji referovaly pouze německy píšící deníky a ve zjitřené poválečné době nebylo radno se k těmto zdrojům hlásit. Zejména, jak píše Jiří Hannsmann, když všichni členové Orchestru F.O.K. věděli, jak dopadl Václav Talich. Docházelo tak k postupnému vypadávání podstatných informací z kolektivní paměti.
Co však z paměti nezmizelo, je historie předválečného orchestrálního života. Hannsmann zmiňuje jak Orchestrální sdružení Kovařovic založené v roce 1921 Rudolfem Pekárkem, pozdějším zakladatelem Orchestru F.O.K., tak orchestry Vladislava V. Šaka (Šakova filharmonie a Orchestr uměleckého klubu s podtitulem Orchestr nezaměstnaných hudebníků, též Pražský filharmonický orchestr). Je zajímavé číst, s jakou nevolí se Šakovy aktivity a jeho tělesa potkaly u dobové kritiky, která sice na jednu stranu uznávala, že zejména Šakova filharmonie hraje náročnější repertoár než Česká filharmonie, ale zároveň Šakovi vyčítala jeho přístup k reklamě (dnešními slovy marketingu), který považovala za nemravný.
Po roce 1921, tedy po rozpadu Šakovy filharmonie, v Praze působil jediný profesionální symfonický orchestr – Česká filharmonie (pokud pomineme operní orchestry) – a teprve roku 1926 vzniká druhé profesionální symfonické těleso Pražský rozhlasový orchestr (Orchestr Radiojournalu, dnešní SOČR). Jiří Hannsmann opět nepomíjí souvislosti a důsledky založení tohoto tělesa pro Orchestr F.O.K. a jeho existenci. Penzum nahrávané hudby pro rozhlas bylo totiž tak rozsáhlé, že na něj jeden Orchestr Radiojournalu nemohl stačit a Orchestr F.O.K. dostával mnoho pracovních příležitostí.
Takřka detektivní pátrání po historii Pražských symfoniků, čtivé a poutavé, dovádí Jiří Hannsmann po pěti kapitolách a objasnění dobového kontextu do roku 1933. A to je jeden z mnoha přínosů publikace: přesné stanovení vzniku Orchestru F.O.K. a určení data jeho prvního koncertu. Pomiňme zmatky kolem názvu tělesa (bývalý Pražský symfonický orchestr, v zahraničí Prager Symphoniker nebo Prague Symphony Orchestra), důležitá je informace, jak orchestr vznikl. Jiří Hannsmann cituje z dopisu Rudolfa Pekárka Václavu Smetáčkovi z 16. 7. 1955: Tak zvaný Pražský symfonický orchestr, který sdružoval mnoho nezaměstnaných hudebníků, se vzhledem k nízké umělecké úrovni nemohl prosaditi a zvláště ve filmovém průmyslu se jevila potřeba dobrého středního orchestru. Několik schopných členů P.S.O. se na mně obrátilo, abych organizoval nové hudební těleso na nové vyšší umělecké úrovni a pouze za spoluúčasti dobrých hudebníků…“ Na základě důkladné práce s prameny se Jiřímu Hansmannovi podařilo dohledat první zmínky o Orchestru F.O.K. v tisku a systematicky popsat jeho aktivity na poli nahrávání filmové hudby a účinkování v rozhlase, ba i jeho nahrávky pro firmy Ultraphon a Esta.
Jak autor zmiňuje, nejméně probádanou oblastí v historii tělesa jsou jeho koncerty. Připomíná, že díky současnému stupni poznání lze rozšířit dosavadní počet dvanácti koncertů uvedených v archivu do konce roku 1939 na osmačtyřicet. A především stanovuje datum prvního koncertu Orchestru F.O.K. na 24. října 1934 v Radiopaláci. Replika tohoto koncertu se konala o devadesát let později na tomtéž místě, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK řídil jeho šéfdirigent Tomáš Brauner.
Publikace o 175 stranách, čtivě napsaná a velmi pěkně a přehledně graficky upravená, se vskutku čte jedním dechem. Ať jsou to osudy orchestru za války, nucené pracovní nasazení hráčů, životní příběh zakladatele orchestru Rudolfa Pekárka, či pozornost věnovaná Václavu Smetáčkovi, po jehož jmenování šéfdirigentem v roce 1942 nastal umělecký vzestup tělesa. Jiří Hannsmann připomíná i koncertní mistry orchestru do roku 1946: Karla Šroubka, Karla Jana Zoubka, Ivana Kawaciuka a Bruna Bělčíka. Velkým bohatstvím publikace je přehled všech koncertů Orchestru F.O.K. do roku 1945. A jak bylo řečeno již zkraje této recenze, kniha obsahuje i hořké informace o řevnivosti v pražském hudebním životě. Tou asi nejpříznačnější je odmítnutí zakladatele tělesa Rudolfa Pekárka orchestrem po jeho návratu z koncentráku. Sice se po dvou letech stal správním ředitelem F.O.K., ale záhy nato emigroval do Austrálie, kde zažil jako šéfdirigent své největší úspěchy.
Publikace o historii FOK tak dostává i další rozměr – Jiřímu Hannsmannovi se vedle důkladné faktografické práce podařilo vylíčit i okolnosti pražského hudebního života, na které nemůžeme být zrovna pyšní. Ale tak to v historii bývá… A jak píše autor na závěr: „Bylo to zkrátka trochu jinak.“
Knihu lze zakoupit v pokladně FOK v Obecním domě.
