Jiří Bárta – violoncello, Schola gregoriana pragensis, David Eben – umělecký vedoucí. Kateřina Englichová – harfa, David Řehoř – vibrafon, Jitka Vlašánková – violoncello. Produkce: Matouš Vlčinský. Text: A, N, F, Č. Nahráno: Leohrádek Hvězda, Praha, 6/2009 a 4/2010, Studio Domovina, Praha, 11/2009. Vydáno: 2010. DDD. 1 CD Supraphon SU 4009-2.
Nápad kombinovat chorál s různými interpretačními mody současné hudby široce prosadil vokální soubor The Hilliard Ensemble ve svém slavném projektu s jazzovým saxofonistou Janem Garbarkem Officium. Myšlenka se ukázala být nosná a je znovu a znovu využívána v nejrůznějších modifikacích – v hudbě vážné i populární. Přestože gesto už je možno považovat za „ověřené“, vyzkoušené a fungující, pořád tento přístup představuje radikální zásah do autenticity chorálu nejen po stránce hudební, ale i historické, filosofické a duchovní, a je tedy nutno vždy znovu ocenit odvahu, s níž Schola Gregoriana Pragensis podniká experimenty s různými partnery – soubory i sólisty – a výsledkem je vždy jedinečný projekt. Tentokrát se soubor dal dohromady s violoncellistou Jiřím Bártou a nahrávka je studiovou verzí koncertního programu Dialog lidského hlasu a strun – spojuje se na ní hudba stará (chorál) a soudobá, přičemž ta nová ve dvou polohách – čtyři duchovně nasměrované skladby současných autorů a improvizace sólisty k chorálu a v jednom případě na chorál. To je reminiscence na Graduale Universi, minutová fantazie, geniálně včleněná do druhého ze dvou bloků staré hudby, po nichž vždy následují dvě současné skladby. Plodem mimořádně kreativní dramaturgie je prokomponovaný celek, ve kterém je svébytná každá jednotlivost, a poslouchána od začátku do konce, působí nahrávka jako cyklická forma. Dimenze partnerství Scholy Gregoriany a Jiřího Bárty se otevírají postupně: v úvodním Graduale Universi je violoncello dalším hlasem v jednohlasu, Alleluia Ostende zní v čistě vokální podobě, do tříhlasého čtení Primo tempore vstupuje sólista improvizací, skrze niž citlivě vede hudbu k současnosti, reprezentované dvěma větami ze Suity pro sólové violoncello od Petera Grahama a skladbou Miserere od Pawla Szymańského pro mužské hlasy, vibrafon, harfu a čtyři violoncella (spoluúčinkují David Řehoř , Kateřina Englichová a Jitka Vlašánková ). Sedmnáct let stará kompozice je nejdelší skladbou na disku a skvěle se sem hodí. Je to pomalu plynoucí meditace v oddělených, samostatných vrstvách, s častými zámlkami. Litanie Divinae pacis je opět ponorem do času, jištěným nostalgickými vstupy violoncella s dozněním v reminiscenci a je to zřejmě nejpůsobivější část nahrávky. Jiří Bárta se k chorálu hlasem svého nástroje přibližuje velmi empaticky, až étericky – a pokud bylo cílem Scholy Gregoriany Pragensis a Jiřího Bárty na několik prchavých okamžiků v plynoucím čase zhmotnit dotek historie a přítomnosti, zde se jim to podařilo zdaleka nejlépe. Po dalších dvou zpěvech – vokálním Ad honorem sempiterni a antifoně Cum appropinquartet – následují známí Pärtovi Fratres v nevšední úpravě pro mužské hlasy a dvě violoncella. Jiří Bárta má s touto skladbou zkušenost už z verze s klavírem, ale srovnávat v tomto případě nelze. Souvislost je v podstatě jen esoterická – toho druhu, že interpret má hudební materiál této skladby takříkajíc „osahaný“. Vokální partnerství vede pojetí hudby více k vyrovnanosti a klidu. Nahrávku uzavírá skladba Martina Smolky Soutěska pro violoncello sólo – a je to zároveň nejmladší kompozice zařazená na tento disk – z roku 2009. Na disku zní hudba různých stylů, různého výrazu a různých časů – jednotícím prvkem je hledání, neuspěchané, protože věčné, zastavování se, ztišení, naslouchání.
Body: 5 z 6
