Sólisté Mariinského divadla St. Peterburg Vladislav Sulimsky – baryton, Alexej Tanovitskij – bas, Tatjana Kravcova – soprán aj., Sbor a orchestr Mariinského divadla, Valerij Gergiev – dirigent. Text: A, N, F, R. Nahráno: Mariinský koncertní sál, 15. – 23. července 2008. Vydáno: 2009. TT: 50:41, 50:56. DSD. 2 CD Mariinsky Maro501.
Nos , první opera tehdy osmadvacetiletého Šostakoviče, je jeden z mnoha dokladů podivuhodného vývojového skoku umění prvního dvacetiletí dvacátého století. Z ruské skladatelské avantgardy udělal stalinistický režim v dalším desetiletí vyplašenou skupinku, pro niž každá „falešná“ nota mohla být rozsudkem nad životem. Šostakovič byl tímto systémem vláčen po celý život, byl oslavován, vyznamenáván a pověřován funkcemi, a zároveň tupen a neustále kárán. Pro první operu si zvolil předlohu spisovatele, který rovněž v lecčem předběhl čas – Gogol by mohl být považován za předchůdce absurdní grotesky. Oba měli zřejmě mnoho společného, i Šostakovič zůstal po celý život satirikem, svědčí o tom nejrůznější narážky a šifry v jeho skladbách, i tak jasné příklady jako jeho Antiformalitičeskij rajok . V Gogolově historce, v níž jednoho rána Ivan Jakovlevič, mistr lazebnický na Vozněsenské třídě v Petrohradě, najde v rozkrojeném chlebu při snídani cizí nos, má v sobě cosi kafkovského, i když byl Gogol o dvě generace starší (první český překlad Nosu pořídil Karel Havlíček Borovský). Absurdita, která se změní v možnost, tu byla vždycky, neboť „ať si říká kdo chce co chce, takové příhody se na světě stávají – zřídka sice, ale stávají se,“ píše Gogol. Převod rozkošatělé povídky do libreta byl sám o sobě jedinečný výkon; libretisté byli čtyři, kromě skladatele Jevgenij Zamjatin, Grigorij Jonin a Alexander Prejs (který se později podílel i na libretu Lady Macbeth ). Šostakovičova opera je jedním z příkladů proměny estetiky operního divadla. Dynamičnosti nové doby měl odpovídat neustálý pohyb, proměnlivost, nestálost. Statičnost operních hrdinů, pějících árie, ani divadelně neakční wagnerovský symfonický proud už nebyly pro tuto generaci použitelné. Mezihra v prvním dějství, určená pouze bicím (téměř půl století před Ligetim), scéna v katedrále, mysteriózní i „černohumorná“ zároveň, překřikující se ansámbly, do nichž kvílí trubky, piccoly a policejní píšťalka, to byl z hlediska ochránců „zdravého umění“ zaručený skandál. Po premiéře 18. ledna 1930 v Leningradě se uskutečnilo 15 repríz, pak byla opera v SSSR přes čtyřicet let zakázána. Spolulibretista Jevgenij Zamjatin byl jeden z aktivních účastníků revoluce 1917, brzy však prohlédl a nakonec, aby unikl štvanicím, emigroval do Paříže, kde zemřel roku 1937. Nos byl pak uveden až roku 1963 v Düsseldorfu, v dalších letech v Antverpách, Berlíně, Lucernu aj., v Šostakovičově vlasti znovu teprve roku 1974 v režii Borise Pokrovského v hudebním nastudování Gennadije Rožděstvenského (1978 vyšlo na LP, na CD vydala BMG 1988). Důvodem, proč se Nos tak málo uvádí, není jen osud díla, přes které se převalilo nařčení z formalismu, kakofonie a zvrhlého umění. V opeře vystupuje 78 osob, její dramaturgie se podobá jemnému strojku, kde stačí zadrhnutí jediného kolečka a celý se rozsype, rychlé střídání scén také vyžaduje zvlášť invenčního scénografa. Opera nenabízí pěvecké party k „příjemnému poslechu“ (i ve velké scéně Podtočiné je ironie), vyžaduje zpívající herce se smyslem pro karikaturu. Z inscenací poslední doby vyvolala nadšení produkce berlínské Státní opery s Kentem Naganem roku 2002, roku 2010 uvedla Nos MET jako „vizuální senzaci“, vytvořenou videoumělcem Williamem Kentridgem a v hudebním nastudování Valerije Gergieva . Ten je také dirigentem nahrávky, pořízené roku 2008 s ansámblem Mariinského divadla a vydané ve vlastní produkci této scény. Gergiev má zvláštní smysl pro Šostakovičovy „drzé“ rytmy, motoričnost, provokativní instrumentaci a ironii. Sólistické obsazení tvoří kompaktní celek, těžko vyzdvihnout některého z umělců jmenovitě. Výtečný je sbor, vynikající souhra je hlavním znakem vyvážené nahrávky i pokud jde o technickou stránku záznamu. Na jevišti se u nás této opery stěží dočkáme. Ledaže by… naříkáme-li nad stagnující dramaturgií, finanční situací divadel a kultury vůbec, připadáme si jako donkichoti v boji s větrnými mlýny vůči bezobsažným vytáčkám úředních míst (na nichž sedí námi zvolení!) – nestál by Nos alespoň za koncertní nastudování? A jako zvláštní představení, věnované politikům? Třeba by se chytili za nos a zjistili, že si nevidí ani na jeho špičku.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
