Ryan McKinny – basbaryton, Jordan Bisch – bas, Michael Fabiano – tenor, Eugene Brancoveanu – basbaryton, Yulia van Doren – soprán, Timur Bekbosunov – tenor, Los Angeles Philharmonic, Los Angeles Master Chorale, Esa-Pekka Salonen – dirigent. Text: A, N, F. Nahráno: 12/2011 (Walt Disney Concert Hall, Los Angeles). Vydáno: 2012. TT: 31:58, 64:32. 2 CD Deutsche Grammophon 479 0249.
Teprve v roce 2004 byl v moskevském Státním Glinkově muzeu hudební kultury odhalen senzační objev, třináctistránkový fragment (prolog) Šostakovičovy celovečerní satirické tragédie Orango (1932), za jejímž prapodivným názvem se ukrývá modernistické science fiction drama vzestupu a pádu lidmi pronásledovaného a pokořovaného humanoida-opice, produktu experimentálního spáření vědce s laboratorním zvířetem. Dílo na libreto Alexeje Tolstého a Alexandra Starchakova bylo skladatelem zamýšleno k oslavám patnáctiletého výročí bolševické revoluce, odloženo a již nedokončeno však bylo na podzim 1932 po jedné z mnoha změn sovětské kulturní politiky. Z provokativního uměleckého plánu, kombinujícího melancholické scény s revue a protestsongy s operním balastem, zůstalo jen u prologu v klavírním výtahu, jehož instrumentace se z podnětu skladatelovy vdovy Iriny Antonovy v duchu Šostakovičových chronologicky spřízněných skladeb (Lady Mackbeth Mcenského újezdu ) ujal Gerard McBurney , ostře sledované premiéry v prosinci 2011 v poloscénickém nastudování režiséra Petera Sellarse pak s Filharmonií Los Angeles její čestný dirigent Esa-Pekka Salonen . Ačkoliv nejsem příznivcem choulostivých hudebních rekonstrukcí a doplnění, smekám před instrumentačním uměním G. McBurneyho, jehož rukopis je pro mě od Šostakovičova hudebního orchestrálního výraziva 20. a první poloviny 30. let nerozeznatelný. Spektakulární úvod s vířením bubínku a vřískáním trubek střídají lyrické a vzápětí hned davové scény a jen kvůli tanečním výstupům s dravou hudbou si stojí za to Prolog vyslechnout opakovaně. Oporou Salonenova nastudování se v sólových rolích stali hlavně basista Ryan McKinn v roli zuřivého konferenciéra a tenorista Michael Fabiano jako úlisný zoolog. Šostakovičova půlhodinová persifláž vrcholí citátem ze závěru Beethovenovy Deváté a pak už jen ze záznamu následuje bouřlivý potlesk premiérového publika a posluchačova lítost, že drama zůstalo nedokončeno. Obětí změny politických poměrů v turbulentním Sovětském svazu 30. let se nestal jen experimentální Orango, ale i řada dalších Šostakovičových rozepsaných, plánovaných nebo zničených skladeb, jejichž pomníkem, oltářem, na němž byly tyto skladatelovy nedonošené děti obětovány, se stala Čtvrtá symfonie c moll 43 , pro autora samotného jeho chef-d’oeuvre. Podobně jako Orango je i toto třívěté hodinové dílo protkáno citáty, autocitáty a reminiscencemi, které mohly z pódia zaznít až v roce 1961 v podání Moskevské filharmonie s Kyrilem Kondrašinem, pětadvacet let po dokončení. Mahlerovsky obrazivá a kolážovitá symfonie kombinující modernismus s tradiční mahlerovskou monumentalitou zaznívá v Salonenově podání naléhavě, zvukově však k posluchačovu uspokojení přece jen konkrétněji než například ve výborném snímku Jansonsově pro společnost EMI (Jansonsových kvalit však Salonen ve druhé větě Moderato con moto rozhodně nedosahuje). V nekonečných plochách krajních vět však Salonen suverénně zvládnul roli dirigenta-architekta i němého vypravěče, vědoucího, že je v tomto díle třeba více nedopovědět než vypovědět.
Body: 5 z 6
