Skladatel sám byl rozporuplnou postavou. Navenek exportní reprezentant sovětské hudební kultury v době komunismu, ale čert ví, co se dělo uvnitř jeho složité umělecké duše. Jeho skladby zahrnovaly jak čistě prorežimní kusy socialistického realismu, tak mistrovská díla hraná později na světových pódiích. Právě Sedmá symfonie je důkazem Šostakovičovy osobní odvahy – vznikla v okupovaném městě jako duševní podpora a důkaz smyslu strádání a odporu nacistickým vojskům. Proto jsou její poselství a hudba tak silné.
Hned v první, nejdelší větě Sedmé symfonie, exponuje Šostakovič „válečné“ quasi pochodové ostinátní téma, znázorňující invazi německého nepřítele. To se v průběhu věty varíruje, instrumentačně mění a dynamicky rozrůstá. Druhá věta přináší tklivé, lyrické téma v hoboji plné naděje. Po dvou klidných větách se opět vrací válečná nálada v závěrečné části čtvrté. Ta svou hudební náladou probouzí sílu a odvahu k odporu.
Nahrávka Ruské filharmonie patří určitě k těm zdařilejším. Celá symfonie je velmi pěkně tematicky i formálně vystavěna a propracována do nejjemnějších interpretačních detailů. Orchestrální souhra je bezvadná a hráči „svého“ skladatele cítí. Dokážou napětí a vnitřní tah kompozice vyjádřit a udržet jak v rámci jednotlivých hudebních témat a vět, tak i v rámci celého díla. Dmitrij Jablonskij je velmi muzikální a citlivý dirigent. Krásně rozvíjí a pracuje s hudebními frázemi a jednotlivými nástroji v orchestru. Pokud Sedmá symfonie zazněla v roce 1942 v takovéto interpretaci, není divu, že Leningrad nebyl dobyt.
Vydavatel: Naxos / Classic
Stopáž: 75:17
Body: 4 z 6
