Osmá symfonie byla zkomponována v roce 1943, relativně krátce po dopsání Symfonie sedmé. Ze skladby čiší obrovská energie a jakási závažná akčnost, která je však průběžně vyvažována hlubokou meditativní polohou, jakou známe zejména z pomalé věty Šostakovičovy Páté symfonie. Přestože skladba vznikla za války, svou celkovou atmosférou připomíná spíše svět lidského nitra, než krutý obraz válečného období. Zdá se mi, že právě tyto dvě polohy jsou pilíři dramaturgického plánu této skladby, na nichž dirigent Mariss Jansons postavil svou interpretaci. To lze vypozorovat nejen z nahrávky samotné, ale i vyrozumět z patnáctiminutového záznamu zkoušky dirigenta s orchestrem, který je přidán na závěr CD jako dodatek, respektive jako jakýsi průvodní list hodinového symfonického monumentu. Více takových průvodních listů…
Ony zmíněné dva póly interpretace jsou kromě vlastního hudebního charakteru umocněny ještě – nebo zejména – silnými a důsledně dodržovanými dynamickými odstíněními. Dynamická rozpětí pak sahají od skutečně „neslyšitelných“ smyčcových partů až po super-tutti, což je nejvíce patrné na průběhu čtvrté věty.
Šostakovičovu symfonickou tvorbu je dnes prakticky možné považovat za klasický symfonický repertoár, který lze slyšet poměrně často a v různě kvalitní interpretaci. Snad je to v případě z Ruska pocházejícího Jansonse a Pittsburghských symfoniků právě střet dvou diametrálně odlišných kulturních světů, které daly onomu hudebnímu světu osmé Šostakovičovy symfonie neobyčejnou rezonanci.
j
Vydavatel: EMI Classics / Monitor-EMI
Stopáž: 75:10
Nahráli: Pittsburgh Symphony Orchestra, Mariss Jansons – dirigent
Body: 5 z 6
