K pozdním plodům Roku české hudby 2014, které spatřily světlo světa paralelně v lednu 2015, patří dva živé snímky zcela, nebo spíše neznámých Dvořákových operních děl Alfred a Armida, rámujících Dvořákovo hudebně-dramatické dílo z let 1870–1903. Dvořákova první, na německé libreto Körnerovo psaná tříaktová opera Alfred B. 16 (1870) a poslední čtyřaktová opera na Vrchlického text Armida op. 115 B. 206 (1903) mají společného více, než by mínil povrchní čtenář encyklopedických hesel. Historický Alfred i fantastická Armida se odehrávají v historickém rámci raného či vrcholného středověku. Námětem obou děl je boj znepřátelených národů a jejich náboženských kultur s vítězstvím té křesťanské a křtem jako symbolickým aktem jejich usmíření. Obě díla jsou mezi českými operami výlučnými svou maskulinitou, protože až na titulní a jednu vedlejší ženskou úlohu jsou všechny sólové role svěřeny mužským interpretům. Především jsou však obě kompozice výsledkem Dvořákova celoživotního stýkání a potýkání s Wagnerovým hudebně-dramatickým dědictvím, v Alfredovi mladistvě-ortodoxně následovaným, v Armidě suverénně rozvíjeným ve zvukovém hávu pozdního romantismu a nastupujícího impresionismu. Obě, dramaturgicky a interpretačně ne bezproblémová díla na své (znovu)objevení dlouhá léta čekala, Alfred na revitalizaci, Armida na rehabilitaci, protože na rozdíl od světové premiéry Alfreda na zvukových nosičích nejnovějšímu snímku Armidy předcházely již tři starší nahrávky z let 1956 (Václav Jiráček, Multisonic), 1961 (Albrecht George Alexander, naposledy Cantus Classics) a 1995 (Gerd Albrecht, Orfeo d’Or).
Armida, starší z dvojice živých záznamů, byla nahrána v listopadu 2012 během rozhlasového přenosu z jeviště Divadla Antonína Dvořáka Národního divadla moravskoslezského, v jehož orchestřišti za dirigentským pultem stanul Robert Jindra. Dvořákova Armida v Jindrově nastudování bude díky zvukovému záznamu nadlouho patřit k pomníkům dirigentovy ostravské periody, pomníkům překvapivě kvalitním, uvážíme-li, že se jedná o živý záznam reprízy z dramaturgicky odvážné, ale přesto regionální operní scény. Technické parametry živé nahrávky s občasnými ruchy jeviště, závěrečným potleskem jinak disciplinovaného publika a rezonujícím sejmutím pěvců na scéně sice snímek diskvalifikují ve srovnání se současným vícekanálovým standardem operních produkcí, na druhou stranu žádná z předcházejících produkcí Armidy, ani mono nahrávka Jiráčkova, ani technicky a interpretačně vysloveně problematický živý záznam Alexanderův, ani ne zcela vybalancovaná kreace Albrechtova, nejsou bez vad a nedokonalostí. Hlavní devizou Jindrovy kreace (nepletu-li se, dirigentovy první operní nahrávky vůbec) jsou její nesporné umělecké kvality a solidní obsazení všech sólových rolí včetně Sirény Marianny Pillárové, Muezina Martina Štolby nebo zástupu křižáckých rytířů v podání Martina Šrejmy, Matěje Chadimy, Petera Svetlíka, Romana Vlkoviče a Ondřeje Koplíka.
Titulní role byly svěřeny předním českým sólistům se dvěma zahraničními hosty – otcovsky ustaraným, a přesto majestátním Hydraotem v Ostravě naturalizovaného Martina Gurbaľa a deklamačně velmi zdařilým Ismenem německého pěvce Ulfa Paulsena. Zatímco Paulsenova Ismena zatím nelze srovnávat s démonicky přesvědčivým Ladislavem Mrázem v Jiráčkově produkci (na druhou stranu byl U. Paulsen mnohonásobně lépe připraven než roli absolutně odbyvší George Fortune Albrechtova snímku), Gurbaľův Hydraot se tomu Jiráčkovu, totiž Zdeňku Otavovi, v nejlepších okamžicích přibližuje. Není jednoduché vypořádat se s rytířsky prvoplánovou, ovšem i religiózně exaltovanou úlohou křižáckého vojevůdce Gottfrieda (v Ostravě Bohumíra) z Bouillonu, mladistvě odhodlaně zpívajícímu Martinu Bártovi se to však podařilo lépe než Albrechtovu. Jakkoliv se Armidě až do její (doufejme, že definitivní) ostravské rehabilitace na scénách nedařilo dlouhodobě zabydlet, obsazení titulní dvojice patřilo již v předcházejících snímcích k reprezentativním, ať již mám na mysli snímek Jiráčkův (M. Šubrtová – I. Žídek), Alexanderův (M. Caballé), nebo Albrechtův (J. Borowska – W. Ochman). Pominu-li podle mě deklamačně, témbrově a výrazově naprosto nedostižnou dvojici Šubrtová – Žídek, blíží se Jindrova Armida Dana Burešová kvalitám J. Borowské, které bych dal přednost snad jen témbrově. Nutno však říci, že od opatrnické premiéry se D. Burešová prozpívala k suverénnímu uchopení role, balancující na hraně dramatického a mladodramatického sopránu, a netuším, zda by ji dnes v českých zemích zvládla jiná sopranistka lépe. Tomáš Černý disponuje sice mnoha přednostmi svých předchůdců (vzorná deklamace), ve výsledku však zpívá opatrnicky a svrchovanosti Žídkovy, nebo slovanské opojnosti Ochmanovy přece jen nedosahuje. Přesto se v Jindrově týmu sešli vrcholní reprezentanti české operní přítomnosti, jimž je společná snaha o příkladnou deklamaci a oddanost Dvořákovu dílu s mnoha interpretačními úskalími.
Zdatnou oporou Jindrovy kreace byl jak Operní sbor NDM (sbormistr Jurij Galatenko), tak především Dvořákem silně exponovaný Operní orchestr NDM, který sice nemá technické kvality SOČR ve Försterově Alfredovi, daleko jej ovšem předčí schopností ostřejšími akcenty, artikulací a frázováním komentovat a domýšlet jevištní dění, tvořit atmosféru a šířit operní patos. V tomto ohledu bych orchestrální složku Jindrovy nahrávky jednoznačně povýšil nad starší kreace včetně Jiráčkovy, zvláště když na straně pozorného posluchače-analytika, pro nějž je Jindrova nahrávka i důležitým studijním materiálem, stojí suše konkrétní akustika ostravského operního divadla, přející transparenci středních hlasů. Hráčům ostravského operního orchestru se zkrátka podařilo (i v regionálních souvislostech) Dvořákovu partituru oživit nejedním (proti)pohybem a barvou. Úloha orchestru v rehabilitaci této partitury je tak vedle sólistů klíčová. Předností recenzovaného alba ve třech discích je i jeho lukrativní grafické zpracování s fotografiemi inscenace (Martin Popelář) a stručným, i když adekvátně zpracovaným průvodním textem. Hlavním handicapem až na zvukový záznam vydařené nahrávky je však její nekomerční vydání NDM ve spolupráci s Českým rozhlasem. Zájemce o snímek tak musí kontaktovat správu divadla a rezignovat na možnost zakoupit nahrávku v běžné distribuční síti (nechce se mi věřit, že by se firmy Naxos nebo Arco Diva nepodařilo motivovat k distribuční spolupráci). Nekomerční vydání je sice lstivým úskokem před dalšími distribučními náklady (práva interpretů), současně však i strategickou chybou, protože zahraniční zájemci o Dvořákovo operní dílo přijdou zkrátka a zásluhy Jindrovy a jeho uměleckých kolegů na rehabilitaci Armidy mohou být v mediálním matrixu snadno zapomenuty.
Naopak širokému evropskému publiku diskofilů byl od začátku určen projekt první ucelené nahrávky Dvořákovy operní prvotiny Alfred, která vznikla jako jeden z dramaturgicky nejzajímavějších projektů Roku české hudby 2014 během festivalu Dvořákova Praha v koprodukci společnosti Arco Diva a ČRo. Ve srovnání snímků Armidy a Alfreda by měl být ve výhodě Alfred: Jedná se sice rovněž o živý snímek, ovšem koncertního nastudování, během něhož byli účinkující koncentrováni jen na pěveckou složku bez scénické akce. Kvality kolektivních těles, účinkujících v Praze a Ostravě, zatím rovněž nelze srovnávat, ačkoliv pramalou zkušenost SOČR s operou nelze přeslechnout, i když občasný nedostatek operního dramatismu nelze připsat na vrub orchestru, ale spíše dirigenta. Akustické kvality Rudolfina a výsledného zvukového záznamu rovněž nelze s ostravským projektem srovnávat, stojí na výrazně vyšší úrovni. A jeden by předpokládal, že etablované hudební vydavatelství bude věnovat grafickému zpracování větší péči než regionální operní scéna (v krátkém čase byl Alfred vydán hned ve dvojím designu, tak mizerné bylo původní zpracování v komerčně vysloveně odpudivém rudém přebalu).
Značná pozornost byla věnována pěveckému týmu, i když za jeho výběrem stál zesnulý Gerd Albrecht, jehož v nastudování nahradil Heiko Mathias Förster. V menších mužských úlohách se blýskli Tilmann Unger (Dorset/Posel) a Peter Mikuláš (Sieward), který si na konto připsal další, i když spíše kuriózní dvořákovskou roli. Solidně se v úloze Roweny představila Jarmila Baxová. Harald Ferdinanda von Bothmera a Gothron Jörga Sabrowského jsou živými verifikacemi nesporných kvalit německé pěvecké školy, přinejmenším co se deklamace a hlasové techniky týče. Role jim charakterově a témbrově sedí, udělali pro jejich vzkříšení maximum. Obsadit Alfreda mladičkým barytonistou Felixem Rumpfem byl nápad takřka geniální. V jediném týdnu jsem jej slyšel zpívat Dvořáka i Zelenku, zkušenosti se starou hudbou i romantickým repertoárem vhodně kombinuje, setkat se s ním lze dokonce mezi sboristy Collegium Vocale Gent v Herrewegheho nedávné nahrávce Dvořákova Requiem. Ideální mladý hlas značného rozsahu, a hlavně skvělých výrazových kvalit. V jeho stínu bohužel zaostala titulní ženská hrdinka Petra Froese, česká sopranistka žijící v Německu, která buď neměla svůj den, nebo byla role zkrátka nad jejími aktuálními možnostmi. Témbrově věrně připomínala mladou Livii Ághovou, Albrechtovu dvorní dvořákovskou sopranistku, přes vzornou deklamaci se však pro technická úskalí a masu orchestrálního a sborového aparátu nedokázala prosadit, a pokud ano, pak jen za cenu forsírování.
Český filharmonický sbor Brno sbormistra Petra Fialy odvedl svůj standardně vysoce kvalitní výkon, s německým textem a hustou sborovou fakturou se popral důstojně. Svízelí se občas stala Dvořákova partitura pro SOČR. Limity a nedostatečnou dramatičnost, nebo snad úmyslnou oratorní freskovitost, prokázala hned ouvertura, nejznámější část opery vůbec, z níž ve starších komerčních snímcích Peškově (Naxos 1986) a Kukalově (TIM 1997) rozhodně více šlehá lví spár. Loudavé tempo Fösterovy ouvertury je opatrnické, na štěstí na rozdíl od následujících instrumentálních čísel. O kompozičním potenciálu opery svědčí přinejmenším baletní hudba na konci I. aktu (dočkáme se někdy série CD s Dvořákovými operními baletními scénami?). Dirigentu Försterovi nelze upřít zájem o dílo samotné (dirigentova svita zazní v koncertní sezoně Janáčkovy filharmonie Ostrava), jen mu v jeho podání chyběl risk a operní melos. Omluvou mu budiž nesnadná, spíše experimentální partitura Dvořákova.
Závěrem nemohu nevyslovit podivení nad absencí tištěného libreta: ostravská produkce alibisticky rovnou odkázala na webové stránky Ondřeje Šupky Antonín Dvořák, pražská produkce libreto v digitální podobě umístila na druhém z dvojice hudebních nosičů. Posluchačský komfort tím poněkud trpí, zvláště když se nejedná o repertoárová díla. Ale budiž, doby operních CD balíčků s hudebními nosiči a objemnými booklety jsou již patrně nenávratně ty tam. Zveřejnění libreta by však vyřešilo druhý, podle mě zásadní problém, totiž seznámení diskofilů s edičními zásahy do nastudovaných děl. Alfred byl hrán z notového materiálu ČRo, připraveného pro produkci za spolupráce s muzikology AV ČR, Armida byla takt za taktem korigována z problematického provozovacího materiálu, distribuovaného v úplnosti. Ani jedno z recenzovaných děl nezaznělo v úplnosti a bez škrtů, proto by si posluchači zasloužili být informováni o edičních úpravách. Součástí nahrávky kdejaké druhořadé barokní opery jsou podobné údaje dnes již běžně. Nezbývá než doufat, že si oba snímky najdou cestu k domácím i zahraničním posluchačům a operním fanouškům, pro něž mohou být zajímavým zpestřením (Alfred) nebo objevem (Armida). Nahrávky rozhodně mohou dopomoci Armidě na operní scény, Alfredovi alespoň na koncertní pódia německy mluvících zemí.
Alfred: Petra Froese – soprán, Ferdinand von Bothmer – tenor, Felix Rumpf – baryton, Jörg Sabrowski – baryton, Peter Mikuláš – bas, Tilmann Unger – tenor, Jarmila Baxová – soprán, Český filharmonický sbor Brno, Petr Fiala – sbormistr, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Marek Štilec – asistent dirigenta, Heiko Mathias Förster – dirigent. Text: A, Č. Nahráno: live 16. – 17. 9. 2014, Dvořákova síň Rudolfina, Praha. Vydáno: 2015. TT: 117:54. 2 CD Arco Diva UP 0140-2611.
Armida: Dana Burešová – soprán, Tomáš Černý – tenor, Ulf Paulsen – baryton, Martin Gurbaľ – bas, Martin Bárta – baryton, David Szendiuch – basbaryton, Martin Šrejma – tenor, Matěj Chadima – baryton, Peter Svetlík – tenor, Roman Vlkovič – bas, Ondřej Koplík – tenor, Martin Štolba – baryton, Marianna Pillárová – soprán, Sbor a orchestr Opery Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, Jurij Galatenko – sbormistr, Robert Jindra – dirigent. Text: Č, A. Nahráno: live 8. 11. 2012 Divadlo Antonína Dvořáka, Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava. Vydáno: 2015. TT: 161.46. DDD. 3 CD Národní divadlo moravskoslezské/Český rozhlas.
