(Brahms, Reinecke)
Emmanuel Pahud – flétna, Yefim Bronfman – klavír. Produkce: Stephen Johns. Text: A, N, F. Nahráno: 2/2006, American Academy of Arts and Letters, New York. Vydáno: 2006. TT: 63:18. DDD. 1 CD EMI Records 09463 737082 7 (EMI).
Sóloflétnista Berlínských filharmoniků Emmanuel Pahud, ženevský rodák, absolvent Pařížské konzervatoře a žák Aurela Nicoleta, je výraznou interpretační osobností současnosti. Spolu s jedním z nejžádanějších klavíristů Yefimem Bronfmanem předkládají v nahrávce exkluzivní program bez jakékoli okázalosti. Obal i booklet zdobí sice několik vemlouvavě zasněných fotografických portrétů spanilého flétnisty, které vhodně dotvářejí romantické vyladění působivého celku, ale to je vlastně vše, co na sebe hráč jinými než hudebními prostředky prozrazuje. V bookletu nenajdeme ani základní životopisné údaje, ani žádné interview, ani dnes při prezentacích obvyklé údaje o nástroji. Zbývá jen poslouchat a intenzivně vnímat sílu výpovědi skladeb, které spoluvytvořily samý závěr Brahmsova kompozičního odkazu, a obdivovat zaujetí, s nímž se Pahud do tohoto projektu pustil. Obě Sonáty op. 120 (č. 1 f moll a č. 2 Es dur , v nahrávce řazeny v opačném sledu), komponované Johannesem Brahmsem pro klarinet a klavír, jsou považovány za vrcholy komorního repertoáru pro tento nástroj. Skladatel v hudebním textu připravil klarinetu celou řadu jedinečných příležitostí, jak působivě rozvinout výrazové kouzlo jeho rozmanitých rejstříků. Sám ovšem upravil i verzi obou sonát pro violu a také pro housle. Snaha flétnistů získat Brahmsovy sonáty také pro svůj nástroj a významně tak obohatit jinak značně omezený romantický repertoár je tedy pochopitelná. Otázkou zůstává, zda je možno bez diskuse akceptovat všechny změny, které transkripce pro flétnu vzhledem k jejímu rozsahu vyžaduje. Zvláště v Sonátě Es dur úprava na některých místech pozměňuje důležité složky Brahmsovy kompoziční struktury. Dochází ke změnám v melodii, ke ztrátě původní výrazové intence, spjaté s tónovým rozsahem klarinetu (například echo-efekt ve 2. větě), střednímu dílu druhé věty nesvědčí také příliš zvučná a forzírovaná spodní poloha. Přepis Sonáty f moll umožňuje flétně zachovat původní výrazový záměr mnohem lépe, velmi dobře v nahrávce vycházejí například opakované oktávy v závěrečné větě. Zde je ovšem nutno zdůraznit, že interpretovat Brahmsovy sonáty v transkripci pro flétnu je skutečně vrcholovým sportem a že tajemný romantik Pahud dovedl svůj originální a odvážný projekt důsledně a ve velkém stylu k vynikajícímu výsledku. Bezchybně intonuje i v obtížných rejstřících a dynamice, jeho technika je brilantní a vibrato působí zcela přirozeně. Koncepce provedení je výrazně dynamicky diferencovaná a interpretovy schopnosti ji také umožňují realizovat. V závěru nahrávky umístěná Sonáta op. 167 (Undine ) Carla Reineckeho funguje v dokonalé Pahudově interpretaci po Brahmsových opusech jako odlehčená vzpomínka na krásnou pohádku z dětství.
Body: 5 z 6
